Musíme si pomáhat, všichni a všem

Tahle bohulibá činnost, která jako vše má samozřejmě svoje limity, stále hodně frčí. Možná také díky velké podpoře moderních demokratů sídlících v bruselském parlamentu. 

Nepochybně i oni dobře vědí, a to jsou jednoduché počty, že Afrika se do Evropy nevejde. Na druhou stranu si dokáží dobře spočítat, že proti bruselskému větru se čůrat nedá a nakonec, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jsou to pragmatici úplně stejní jako ti, co se přes světa kraj rozhodli jít za lepším. Židle v bruselském parlamentu je dobrá destinace, „vo tom žádná“, a i když se na europoslance mračím, přiznávám, nechoval bych se asi jinak.

Hlas dobrodějů znějící z nejrůznějších institucí zastřešených bruselskými konšely je pravda pravdoucí a tak to ostatní musí být lež oblečená do populismu, xenofóbie a rasismu. Nad trpícími a strádajícími nesmíme mávnout rukou a tak si musíme pomáhát. Ta pomoc má mnoho barev. Němci pomáhají našim doktorům trpícím nízkými platy. My pomáháme zase těm slovenským a také ukrajinským dělníkům, kteří doma fachají za almužnu. Itálie, Španělsko, Řecko zase tahá z vln a bídy trpící Afričany a Araby.

Věřím tomu, že naši lékaři Němcům i Rakušanům pomohou stejně jako Ukrajinci pomáhají ekonomicky nám a tam to má stále logiku. Jinak je to ale u poutníků na balkánské cestě a mořeplavců ze severní Afriky. To nás Evropany totiž už stojí peníze. Platíme to všichni, a návratnost téhle investice je zatím v nedohlednu. Může se vám tohle konstatování nelíbit, ale statistiky ze Západu i Skandinávie, které se pomalu a opatrně objevují, to jen potvrzují.

Samozřejmě odbornost českého lékaře vs. Afričana, který ve své domovině třeba pásl kozy, je nesrovnatelná. Přesto si dovolím tvrdit, že všichni ti, co si vzali batoh na záda a vyrazili za lepším mají jedno společné. Nedřepět a něco podniknout. Ano, i podnikavost a odvaha našich předků udělala z Evropy to, co dnes je. Že ji ti mimoevropští budou časem vnímat jako Klondike, s tím se určitě nepočítalo až tak, že nás to zaskočilo.

V zemích původu tak pomalu zůstávají ti, kteří to odhodlání v sobě nenašli a dá se tušit, že podnikavější a odhodlanější tam časem budou chybět. Tady je krásně vidět, jak to evropské dobrodiní je vlastně časově kontraproduktivní a pokrytecké.

Z televizního studia se jedna slečna do mě, a možná i do ostatních pustila, že jsme při rozdělování migrantů málo solidární se západní Evropou. Pustila se i do Maďarů a Poláků. U Slováků trochu přibrzdila, asi že se do Čaputové nestřílí – zatím. Je to samozřejmě, podle ní, dědictví rudé totality, jinak si to nedokázala vysvětlit.

Teď bych možná slečnu z neziskovky pro začleňování potěšil přiznáním, že jsem její výtky poslouchal z  televize v kuchyni, a řečeno hodně názorně, s buřtem v puse. Ne ale přesto, nechce se mi omlouvat za to, že konzumuju to, na co jsem si vydělal a potažmo za to, že bydlím v teple domu, který jsem si postavil. A také bych si pro vysvětlení přisadil, že situace v západní Evropě čím dál tím víc funguje jako odstrašující příklad, než naše zděděná bolševická připodělanost, jak se domnívá nezisková slečna.

V podstatě nic nového na světě. Mocnější a bohatší vykrádají ty chudší. Němci našemu zdravotnicví určitě trochu komplikují život. Stejně jako my, Poláci a Maďaři svými platy házíme klacky pod nohy Ukrajině,  Rusku a nebo i jiným, není nic nového pod sluncem. Vlastně to tak bylo historicky a evolučně vždy, než se k tomuhle fenoménu přiřadila paní Merkelová se svojím revolučním „Přijďte, my to zvládneme“. To zaznělo skoro jako výstřel z Aurory, který spustil lavinu, a zatím nikdo neví kde je její konec.

Vždy existovalo, abych se tak odborně vyjádřil „vocaď pocaď“. Čím dřív zazní z kompetentních míst „A DOST“,  tím lépe. Lépe pro všechny.