Když zpátky do dětství, tak jedině vlakem

... s výhradou přikývla ségra, když jsem jí pozval na výlet do pravěku. Její podmínka mě vrátila o hodně let zpátky. Ano, za našeho dětství cestování vonělo kouřem pekelným a párou.

Navíc naše dětské Eldorádo bylo na periférii v ulici U kolejí a tak jsme ten štiplavý kouř, kterým voněly dálky, důvěrně znali. Nákladní soupravy jen projížděly, ty osobní stavěly. To se pak běželo ke stojící lokomotivě, která při čekání pravidelně oddychovala. Když ušmudlaný mašinfíra, který malému zvědavému klukovi občas z okénka kabiny pokynul, byl pro mě ten největší kámoš.

Když průvodčí zavolala „hotovóó“, ozvala se trubka vlakvedoucího a zahoukání. Mašinfíra zatáhl za páku a lokomotiva se vzepjala jak dostihový kůň na startu. Dvakrát se ohnivému oři prudce protočila kola a s hlasitým zafuněním z komína vyrazil sloup hustého kouře. Krátce zarachotily nárazníky a vagónky poslušně, po stříbrné lince kolejí, následovaly pekelný stroj. Nemohu nezmínit průvodčí, které uměly naskakovat do rozjíždějící se soupravy. Popeláři tuhle frajeřinu taky ovládali, jenže měli jen ušmudlaný zástěry a ne modrou uniformu a hlavně jim chyběla kabela s kleštěmi na štípání lístků.

Dálky naplno zavoněly, když se jelo k babičce. To se jezdilo z Wilsoňáku. Něco úžasného pro malého kluka. Vstupní hala Hlavního nádraží měla daleko vyšší strop než kostel u babičky, nu k neuvěření. I výzdoba je bohatá, ale trochu jiná než ve venkovském svatostánku. Jsou tu i nahatý ženský, ale co hlavně, uprostřed v podlaze je obrovský jícen, který polyká lidičky a vyvrhuje davy.

Na Plzeň se jezdilo z prvního nástupiště, kde jsem na chvíli osiřel, protože můj starší bratranec si šel stoupnout do fronty k telefonní budce. Já se ale nenudil, bylo na co koukat. To hemžení na jiných nástupištích i poletování holubů pod nebetyčným stropem obrovských oblouků zastřešení. Hlavu jsem si mohl ukroutit, jaká to byla výška. 

Ač je naše kolej zatím prázdná, kolem to začíná ožívat.  Po ploše nástupiště přijel malý vláček s vozíky plných balíků. Řidič ho kočíruje dvěma holemi, skoro takovými, jaké má děda pověšené na půdě.

      „Kam jedeš, bohatýre,“ zeptá se pan ještěrkář, když si po zastavení zapaluje cigaretu. K babičce. Řeknu to chlubivě, protože vím, že mi to určitě bude závidět. To už ale po propletenci kolejí a vyhýbek, něco tlačí kroutící se šňůru vagonů na naší kolej. Jen co se sykotem zaskřípají brzdy, začne cvrkot. Věší se orientační cedule na boky vozů, balíky z vozíků ještěrky mizí v pošťáckém vagoně, nějaký pán proklepává dlouhým kladivem kola vlaku, lidi začínají pobíhat, svolávat se a nastupovat.

Popotáhnu kufr, který nesmím spustit z očí, ale chci lépe vidět na lokomotivu. Tak tohle je jiná liga než ty lokálky, co projíždí kolem naší ulice. Už proto, že má ta velká plechová křídla vpředu na bocích. K čemu jsou, jsem se dozvěděl o hodně později, tehdy mi ale stačilo přesvědčení, že každá správná mašina je prostě musí mít. Také má obrovská červená kola, i spletenec pák je krásně barevný. Z lokomotivy sálá odhodlání, teplo i vlhko páry, které znám z naší prádelny. Občas si ta ocelová obluda komínem funivě povzdechne, ale zatím ten ohnivý oř, než ho mašinfíra dloubne do slabin, poslušně čeká.

      „Hórké párky, pívo, hórké párky“. Prodavači v bílých pláštích se proplétají nástupištěm zaplněným už většinou těmi, co se přišli rozloučit, nebo těmi, co dokuřují cigaretu. Jen co dozní pronikavý hvizd parní píšťaly, tak to s námi cukne, zarachotí nárazníky, bouchnou ještě poslední nezavřené dveře a za okny, přes kouř a páru, se pohne svět. Jedeme. Venku ubíhá krajina, je to fofr a stále je na co koukat. Nové obrazy odsouvají ty ještě před chvilkou nové někam dozadu, někam pryč, vlastně do minulosti, protože nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

Jasně, celý život nás to žene stále dopředu. Vyhlížet obzory, moc se neohlížet a vůbec se nevracet. Dnes, jak mi léta přibývají, se občas ohlédnu. Že zpáteční jízdenka do stanice „Dětství“ neexistuje, vím. Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlel, protože je to blbost. Tak proč je mi to teď najednou líto.