Co to melete, že tehdá u nás za komunizmu, dyť tu nikdy nebyl.

Ani v loňským století na začátku padesátek, když tu komančové řádili jak utržený z řetězu. I já, tehdy jako malej pouličník z pražský periférie věděl, že jsme zatím jen lidově demokratický.

Že budem jednou komunistický, to bylo jasný každýmu, jen se musí počkat. Že nám ten rudej eden neuteče, vo tom žádná. Jistil to totiž maguščij Savětskyj sajůz a brutální propaganda asijskýho typu. Hodně pomohly, jako vždy, tváře populárních herců stejně, jako semknutý řady mladých svazáků. To jsou ti, co ještě nic nedokázali, ale uměj hodně křičet. Ti tehdá nosili modrý košile, (kostkovaný flanelky, byly ještě silně „na houbách“), ale modrokošiláči pod práporama a fanglema zpívali, že zejtra se bude tančit všude až naše vlajky rudé, na stožáry vyletí. Možná se i mocní za okenními závěsy sekretariátů nad nimi ušklíbli, ale proč ne, někdo tu špinavou práci musel udělat.

Na konci padesátek to ale začalo trochu drhnout. Někteří starší komančové odtáhli do věčných lovišť, a uřvaný modrý košile?, ale jo, eště byly vidět, ale spíš jen při oficialitách. Prostě už to nebylo vono, a co bylo ještě horší, že lidi ten rudej ráj, kdy bude všechno všech, začali vidět jako tu známou jitrnici na dištanci před psím čumákem. Ta komunistická vize začala připomínat fatu morgánu tetelící se v jalovejch heslech padajících z tribun. Nikdo jim už nevěřil. Samo, že to soudruhy trápilo, něco se s tím muselo udělat, přeci čelem k masám.

A tak rudí konšelé vytasili obezličku. „Helejte se, vy maso, mějte trpělivost, dějiny se nedaj přeskakovat. Než přijde komunizmus, musíme eště dobudovat sociálizmus“, a přišli, jak se dnes říká, s komunikační kartou, přestože dobře věděli, že jako každá vytažená z rukávu je cinknutá.

A tak Československo ve svým názvu přestalo bejt lido-demo a stalo se socialistickým. Krom toho, že naši sportovci vyměnili na dresech ČSR za ČSSR, jinak velikánský nic. Jasně, ještě přečísnout ústavu, propustit pár politickejch, ale skutek utek. Nestálo to ani za mávnutí rukou, snad jen trochu vadilo, že našemu lvíčku ve státním znaku sejmuli královskou korunu, a z krále zvířat udělali jejich generálního tajemníka tím, že mu na makovici posadili rudou hvězdu. Navíc našim bratom pod Tatrami, ve štítu spálili jejich dvouramenný kříž partizánským plamenem. A howgh. Vlastně eště ne. Do podhradí pohrozili, že dokud se nepřestane krást (obecně platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu) a nezačne se makat po sociálisticku, na rudej ráj se může zapomenout. Tohle jejich ty ty ty, vlastně už nikdo neposlouchal, za dveřmi stálo Pražský jaro.

Druhá půlka šedesátek byla hodně živá, to už soudruzi neuhlídali, a náš socializmus dostal novou dimensi – lidskou tvář. Národ se nadechl, nadšení bylo veliký, to teda fakt. Bohužel se to nelíbilo Rusům v Kremlu. Jejich náčelník Brežněv, se na nás hodně mračil z hloubky svých nadočnicových oblouků, ale my nedbali. A tak v noci 21. srpna 1968 přišlo od přátel nejvěrnějších pořádně „přesdržku“. Málokdo spal. Noc rudých nožů byla dlouhá, ale zase krátce, bez oficialit se z Rusů stali Rusáci a snad i na věčný časy.

Že člověk dostane po hubě, může bejt, ale že se mezi námi najdou tací, co eště poděkujou, tak to bylo na vodplivnutí. S touhle partou bez studu, pak Rusáci natáhli na dvacet let přes nás šedou deku. To bylo na začátku sedmdesátek a říkalo tomu Normalizace. Ta otevřela karierní dveře všem těm s gumovou páteří, ostatní přinutila sklonit hlavy. Tehdy už žádnej komunizmus neslibovali, jen v rámci pokroku nám sdělili, že jsme se ocitli ve vědeckým socializmu a trhněte si. Ani nepitvali, co my na to, sami tomu nevěřili.

Jen pár statečných se jim postavilo, to jo. A pak, když se to tu po Sametovce otočilo, nikdy bych nevěřil, že někteří z těch nezlomných zpod praporu pravdy a lásky, se časem s vděčností nechávají medailovat a plácat po zádech od gumovejch páteří. K neuvěření.