Co tady blbnete těm mladejm hlavu

„Jen díky uvážlivýmu rozhodnutí prezidenta Beneše v devětatřicátým nejít hlavou proti zdi, tu máme Hračana i Karlův most,“ vybouchl školník, který náhodou opravoval pant okna ve třídě, kde probíhalo politické školení.

Školitelem byl mladý poručík, který nám, socialistickému pubertálnímu potěru, vysvětloval jak dnešní Lidově demokratická armáda je úplně něco jiného, než ta zbabělá prvorepubliková. Školník byl ale jiného názoru a ve svém rozčílení k nezastavení.

„Helejte se poručíku, možná že ste si vo tom něco přečet, ale já to prožil. Jako záklaďák jsem sloužil u letectva. Ti piloti, co s těma stíhačkama předváděli na vobloze, to bylo něco úžasnýho. Když pikovali (střemhlavý let) byl to takovej fofr, že dráty mezi křídlama hvízdaly až uši zalíhali. Říkám paráda, jenže Němci měli Messerschmitty a to byla úplně jiná liga. Takový letadla neměli ani Rusové a ani Angláni. Naše dvouplošníkový Avie se s nimi nemohly vůbec rovnat.“

Tehdejší rozčílení pamětníka bylo tak silné, že jsem jeho názor přijal a nesu si jej dodnes. Jak šel čas, mnohokrát jsem zaznamenal odborné i laické názory, které si v mnohém protiřečí. Jedni tvrdí, že prezident zradil svůj národ, jiní, že hlava státu národ zachránila. Ty spory utichají, aby se zase objevily, a zdá se, že si to neseme něco jako národní mindrák.

Stále si myslím, že prezident Beneš neměl na výběr. Spojenci se od nás odpojili, linie hraničních pevností byla nedozbrojená a děravá jak cedník, náš letecký průmysl sekal stíhačky dobrý, ale tak do první světový války. Vypadá to, že naši vojenští stratégové před válkou pořádně zaspali, přestože náš průmysl měl v sobě velký potenciál.

Němcům jsme leželi v žaludku, Maďarům jsme pili krev, bratři Slováci se pobratřili s Němci a Poláci chtěli zpátky Těšínsko. A právě u Poláků bych se zastavil, když se dává na stůl, jaké šance jsme měli, kdybychom se Němcům postavili.

Přestože Polsko bylo pro Němce větší oříšek než případně Československo, Wehrmacht si s ním poradil během jednoho měsíce. Vůbec nezpochybňuji odhodlaný a statečný boj Poláků proti agresorům a přiznávám, že jim tu vlastnost i trochu závidím. Chtěl jsem jenom názorně ukázat, jaké jsme měli šance, kdyby prezident Beneš tehdy zatroubil do boje – žádné.

A tak pro mě stále platí, co řekl tehdy rozčílený pan školník, „Hradčana a Karlův most nám zachránil prezident Beneš“, kdo zachrání naše sebevědomí, je zatím ve hvězdách.