Auta mého života – sníh a hadi na silnici

Jedu večer domů a chumelí a chumelí. Někde u cedule  začátku města najednou bílá tma končí, taky končí hlavní silnice a dál na vedlejších ulicích začíná pravá zimní romantika. Provoz už skoro žádný, jen na každém kopečku načmárané klikaté stopy na sněhu…Na první pohled to opravdu vypadá, jako kdyby chvíli přede mnou lezli do kopce dva velcí hadi stereo :) No jo, někdo to už nevydržel a přezul na letní, to já jsem zbabělec až do dubna, tak se teď směju. Jen mi to připomnělo dobu dávno minulou, kdy se ještě jezdilo na „celoročních“ a v zimě byl hlavní problém auto vůbec nastartovat :)

První jarní den 2008Hnízdilová

Tenkrát sice byl začátek ledna, ale počasí podobné, jako teď. Na silnici mejdlíčko, ze shora padalo něco mezi deštěm a sněhem a namrzalo to za jízdy na oknech. Táta mi půjčil na cestu do Prahy svoje auto, MB 1000, zcela vyjímečně v relativně dobrém stavu. Plán byl dobrý – odpoledne se stavím u kamarádky, probereme život a kolem půlnoci vyzvednu tchýni od vlaku. K autu mi táta přidával ještě dobré rady, moc kilometrů jsem zatím nenajezdila, nechtěl přijít o mě ani o auto. Někde před odbočkou na Počernice se mi vybavilo, že mám nakázano:

„Občas si zastav a otři si přední sklo, když už stěrače nestíhají“.

 No a protože tátu jsem (skoro) vždycky poslechla, zastavila jsem. Tehdy mě poprvé napadlo, že rodičovské rady, i ty dobře míněné, si příště nejdřív dobře rozmyslím, než je poslechnu…..

Okno oškrábané, venku hnusně, rychle zpátky do auta, nastartovat a odjet. Jenže – spojkový pedál nešel vyšlápnout, nějak zamrznul. Pak najednou povolil a byl konec, spojka nefungovala. Mobily nebyly, přes Prahu se mi bez spojky nechtělo, stmívalo se. Než mě přepadla černá beznaděj, zastavilo vedle auto, náklaďák a chlapi že mi pomůžou. Mladá (tehdy) blonďatá, nešťastná ženská to má jednoduché, to uznávám J

Ten náklaďák byl pojízdná dílna a oni z podniku hned za odbočkou. Tam jsem dojela, mechanici našli prasklou trubičku a že to je brnkačka, že to spraví. Musím podotknout, že jsme museli zůstat před bránou, ostražitá vrátná nás odmítla pustit do areálu podniku, do teplé dílny. Pak se všechno začalo nějak kazit. Postup byl asi následující:

Prasklé místo autogenem zavařit, nalít brzdovku, vyzkoušet, na druhé šlápnutí trubička praskla o kousek dál….takhle to pokračovalo od odpoledne až do půlnoci, venku -15, baba ve vrátnici jak čert – ani ohřát, ani zatelefonovat, nic nebude! Chtěla jsem to vzdát, jenže já nejsem chlap. Oni už to potom brali jako osobní souboj – my, nebo to blbý auto, kdo vyhraje?? Vyhráli, spojka sice fungovala jen napůl, protože už vylili všechny dostupné zásoby brzdovky, ale jela jsem. Ani nechtěli nic zaplatit (to se stejně nedalo), bylo to o prestiž a doufám, že jim to motoristický bůh někdy oplatil, zasloužili si všichni svatozář.

Přiletěla jsem na hlavní nádraží, kolem 1hodiny ráno. Zastavila jsem na stanovišti taxíků, nikde nikdo, ale stejně na mě přiběhnul taxíkář a že tam nemůžu parkovat, ….Začínalo mi být všechno fuk. Strčila jsem mu do ruky klíče se slovy:

„Od odpoledne spravujeme tohle auto na silnici, nejde mi pořádně spojka, protože nemám kapalinu, vevnitř na mě už skoro 2hodiny čeká tchýně, tak si s tím PITOMÝM autem tady dělejte co chcete, když vám tu překáží!“

A šla jsem dovnitř hledat tchýni.

Samozřejmě byla vyděšená, nikdo nevěděl, kde jsem. Už jsem se chystala, jak budu hledat auto kdoví kde, ale zažila jsem menší šok. Auto stálo tam, co jsem ho nechala, u něho stál taxíkář, podával mi zpátky klíče a s úsměvem (!) pravil:

 „Brzdovku máte dolitou, spojku zkontrolovanou, ale dávejte po cestě pozor - a dobře dojeďte“

A šel pryč.

Nevím, který dobrý duch mi tenkrát poslal do cesty jen ty správné chlapy, nevím, jestli jsem jen měla kliku, v každém případě vím, že dobré skutky se mezi motoristy oplácí. A každý, komu se dostalo nezištné pomoci v nouzi, by se měl snažit to vrátit zase někomu jinému.

A snažím se to dodržovat J