Zašlá sláva českého mlynářství (1)

Z ručně psaných pamětí zdejšího písmáka, které sepsal v roce 1955, pokračuji jeho popisem zaniklých vesnických mlýnů. A opět malá technická poznámka: V rámci autentičnosti jsou zachovány všechny prohřešky proti pravidlům českého jazyka, jichž se pisatel dopustil.

“A jako dlužno vzpomenouti zanikajících cihelen, tak také nemožno nevzpomenouti zanikání českých klepáčů, tj. vesnických mlýnů a mlýnků, nasázených po potocích i řekách naší vlasti, jak nám je vylíčil ve svých humorných povídkách v knize “z českých mlýnů”, Karel Tůma. Byly ukryty pod stráněmi, v lukách, kudy se vinul potok, zarostlé hustým stromovím a křovinami a odhalily se zrakům našim, když jsme na ně narazili.

A což teprve ten humor a smích uvnitř a zvláště tam, kde sám “pan otec” nebyl škarohlíd a sám rád taškařice začínal. Podotknouti dlužno, že tyto klepáče posazeny byly na potoku. Byl téměř na každé vesnici. Při každém mlýně bylo zpravidla polní hospodářství. Ve mlýně práce ruční, vše se nosilo na zádech. Dnes máme velkomlýny s kapacitou 25 – 30 vagonů denně, zatím co takový staročeský klepáč zpracoval sotva 1 vagon týdně.

Mlýn se spodním pohonem to znamená, že mlýnské kolo bylo ponořeno do vody a tlakem jejím či spíše proudem se otáčelo. Naproti pohonu vrchnímu, kdy se sváděla voda z potoka dřevěnými žlaby tzv. “vantrokami” nad kolo a odtud padala na lopatky kola a toto svojí vahou otáčelo, a odtud se pak pomocí řídele a ozubených kol uvnitř mlýna uváděl celý mlýn v pohyb. Známá je píseň “Nemelem, sebrala nám voda mlýn i s vantrokama”. Při některých pohorských mlýnech, kde byly lesy, bývala a skřípala i pila tzv. “katr”.

A což teprve mlynářská chasa, vždy veselá, samý šprým a humor, jak jsme je znali před 65 léty, kdy vandroval "krajánek" od mlýna ke mlýnu, kde se najedl, vyspal a mnohdy i napil. Mihnul se nám svojí bílou uniformou stromovím či křoviskem, my kluci na něho: “Kam s tou husou?” za čež jsme dostali pěknou porci nadávek a spílání, ovšem k naší největší radosti, při čemž jsme se drželi v patřičné vzdálenosti. “Husa” byl “truhlík” uvázaný a přehozený přes rameno, v němž měl krajánek svoji karderobu s nezbytným kartáčem na boty na povrchu “pinklíků.”

Dnes cesta ku mlýnům zarostla travou, lebedou a koňským lupenem, okolí ztichlo, uvnitř mlýna ticho hrobové, vysoká, bleskem rozeklaná topol před mlýnem, nebo řada starých vrb u potoka sklánějí svoje hlavy, jakoby přemýšleli o zašlé slávě. A jistě že mají o čem přemýšlet, neboť za desítky neli století let mnohé viděli, viděli po generace staré mlynáře umírati a mladé nastupovati na jejich místa, viděli mladé párky kdesi v jejich stínu se miliskovati, to vše měli na dosah ruky. Zbyly tu samy a opuštěny čekajíce, až také jim osud povelí rozloučiti se svým stanovištěm a snad, opakuji snad budou nahraženy.”