Tři kroky k abstinenci (1)

S alkoholem jsem se v naší velmi spořádané, v mém raném dětství až maloměšťácké rodině, poprvé setkala jako asi každé dítě té doby – bylo normální, že si otec rodiny po nedělním vydatném obědě poslal některé své dítko se džbánkem pro pivo.

Skvělá scéna je ta z filmu Ecce Homo Homolka, vzpomínáte? – když se pokouší mladý Homolka hodit v ložnici uvězněnému otci cigarety a okolo se sune malá postavička s velkým džbánem. “Ať ti nespadne pěna!” komentuje mladý Homolka. Přesně tuhle větu jsem dostala pokaždé na cestu, když jsem byla poslána pro nedělní poobědové pivo do hospody na rohu naší ulice.

Džbán byl nejdříve řádně vypláchnut studenou vodou, pak znovu tou studenou vodou napuštěn (aby zůstal pěkně chladný), já dostala do ruky pár kovových mincí a na cestu příkaz: “Vezmi tři, ten zloděj z toho stejně udělá jen dvě!” Doklátila jsem se s těžkým džbánem před hospodu, na rohu džbán vylila a pak už jsem se venku hodně zhluboka nadechla a snažila se co nejdéle vydržet se zadrženým dechem, protože ten hospodský odér mému nosánku nějak nedělal dobře. Otráveně jsem přečkala natočení tří piv, zvědavě poslouchala naprosto nesrozumitelné pivní řeči štamgastů a s tím opět těžkým džbánem putovala domů.

V tmavé chodbě našeho domu jsem si sedla na první schod, džbán mezi nohy a s nosem přitisknutým k té bílé pěně se snažila pochopit, co na tom ti dospělí mají? Cucla jsem si pěny jednou, podruhé, potřetí… jemné vzduchové bublinky mě šimraly na patře a jejich hořká chuť byla nepříjemná. Když jsem si pracně ten přetěžký džbán nahnula, abych ochutnala zlatou tekutinu dole, podařilo se mi sice se trochu napít, ale víc toho bylo na tričku a trenýrkách, o schodech nemluvě. “No to bude průšvih!” zablikala varovná žárovka v mé hlavě, jazyk odmítl tu odporně hořkou chuť a žaludek se začal stavět na zadní. Prostě negativní zážitek jako vymalovaný, zkombinovalo se toho moc najednou – strach z pachu piva na dlaždičkách domovní chodby a zápach linoucí se z mého letně sporadického oblečení. Nikde žádný hadr, papír, nic čím by šlo tu škodu napravit. Hořká chuť piva nemohla být v tomto případě žádnou odměnou, spíše naopak, jak dokazoval můj odporem sevřený malý žaludek.

A bylo hůř! Shora se ozvalo matčino naštvané: “Tak kde jsi?” a já musela putovat – zlitá pivem a s těžkým džbánem – pěšky nahoru. Maminka rychle pochopila situaci, popadla džbán, otřela zástěrou jeho mokré dno, postavila jej na stůl před otce a mě poslala do koupelny: “Umejt a převlíknout, čuně jedno!” A pak má člověku jednomu malému to pivo chutnat! A protože platí, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš také v tomto případě, naučila jsem se, že pivo je hořké a nedobré a přináší problémy!