Skleněné poklady skřítků (5)

Má babička byla léčitelka. Většinu roku sbírala po okolí květy, listy, natě, kořeny všemožných rostlin. Pěstovala spoustu bylinek na zahradě. Sušila je všude. V kuchyni nad sporákem, venku pod střechou, nahoře na půdě.

Ten půdní prostor měl neuvěřitelné kouzlo. Když se vylezlo po dřevěných schodech nahoru a otevřela se malá nízká dvířka, dýchla na člověka taková vůně, že se to nedá slovy popsat. Napříč celým prostorem byly natažené prádelní  šňůry a na nich visely desítky a desítky plátěných a papírových sáčků všech možných velikostí. Jejich obsah byl místy tak opojný, že se až točila hlava. Prostředkem půdy se táhla nízká zídka, kolem komína byla obložena prkny, na kterých se to nádherně snilo. Sedla jsem si zády ke komínu, ohřívala si o něj hubená záda, kolena přitáhnutá pod bradu, hlavu položenou na nich, nos plný těch báječných vůní, oči zavřené. Magická chvíle.

Podél zídky jedna vedle druhé stály staré dřevěné truhly. Některá jen tak nenalakovaná, některé barevné, lakované. Některé dokonce s obrázky. Starý dřevěný vojenský kufr s okovanými rohy. Proutěné koše. Dvě stáke fungující máselnice. Nahoře zavěšené kukuřičné klasy. Několik obrovských sádelňáků. Pár demižonů. Bohatství tvarů, barokní i strohé nádoby, plné kouzelného obsahu. Zrnka pšenice, otruby, v další truhle ječmen. Seno. Vedle také seno, ale s jinou vůní. Čichala jsem k těm truhlám a košům, otvírala víka sádelňáků a pátrala v plechových krabicích na poličkách kolem. Nic nebylo popsané. Ani písmenko, ani jedna číslice, žádné datum. Babička si to zkrátka všechno pamatovala, kdy tam kterou nať či nasbíraný květ dala. Neměla problém poznat ty bylinky a jejich součásti po vůni, po barvě, po tvaru.

Plátěné pytlíčky nad mou hlavou, přivázané na mašličku na tenkém bidle obsahovaly směsi. Léčivé směsi čajů, směsi připravené k výrobě mastí z domácího sádla. Jeden pytlík voňavější druhého. Očichávala jsem nábožně jeden po druhém, snažíc se rozpoznat vůni jednotlivých bylinek. Až se mi z toho zamotala hlava. Všechny ty vůně se spojily a útočily na mé smysly. Pomalu jsem vycouvala do nízkých dvířek a venku se nadechla nádherného jara. Zase jiné vůně.

V dálce na obloze pokřikovalo malé hejno racků, kroužících nad rybníkem. Dole pode mnou se rvaly hnědé a černé slípky o nějaké slepičí dobroty. Rašící koruny nízkých jabloní a vysoký kmen topolu s voskovými zlatozelenými pupeny. Začínal nejkrásnější čas v roce – mé několika měsíční velké prázdniny plné dobrodružství a také práce. To když jsme s babičkou a ostatními ženskými ze statku chodily jednotit cukrovku. Dnes je to pro mne představa neuvěřitelné dřiny, tehdy jsem to tolik neprožívala. Předlouhé řádky malých rostlinek se táhly po oblých kopcích kolem, přeskakovaly jeden, druhý a končily za třetím v dlouhém příkopě plném vody, ve kterém bydleli čolci, žáby a jiná drobná havěť. Občas se nad příkopem mihl velký čapí stín, doplňovala si tam hlava čapí rodiny jídelníček. Když končil řádek, následovala přestávka – ženské se sesedly do stínu jediné větší vrby nad příkopem a já strčila prsty do hnědé vody a prožívala nádherné mrazení, když se jich dotkl nějaký ten drobný vodní živočich. Lekli jsme se vždycky oba!

Nebyly jen ty dlouhé řádky cukrovky. Dobrodružství připravoval život v té malé vsi na každý den. Velký kravín plný mohutných zvířat, much, vlaštovek, pachu hnoje a vůně čistého sena. Hlavně vlaštovky mě fascinovaly – jejich neuvěřitelné nálety a průlety rozbitými tabulkami sporadických oken. Honily se za hmyzem, bravurně se vyhýbaly mrskajícím ocasům kravek. Což se velmi často nepovedlo mně, takže hnědé šmouhy na mém obličeji, co vypadaly jako indiánské malování, smývaly se pak u ruční pumpy ledovou vodou, takže jsem si mohla vybrat – buď budu indiánsky kravskými ohony zmalované stvoření nebo stvoření bídně zmáčené. Krávy byly obrovské a neustále soustředěné na žrádlo. Pokoušela jsem se o kontakt s nimi, napodobovala rozmáchlá gesta jejich ošetřovatelek („hoouuu, uhni, stará“) a pohled do jejich velkých a vlhkých očí mi přinášel mírné mrazení. Zážitkem nad všechny ostatní pak byla má přítomnost u složitého porodu. Zázrak zrození, kdy po několika hodinách pro malou holku nepochopitelného hemžení kolem velké stračeny se nejprve objevily provazem svázané hubené nohy a pak už celé tele, mokré, podivně zbarvené krví a na roztřesených nohách, které zbaveny provazů se pokoušely postavit – přesně tak, jak jim to přikazují zákony matky Přírody. Když pak to roztřesené telátko, už umyté, zabořilo své velké oči do mých, rozplakala jsem se a běžela schovat hlavu pod babiččinu zástěru, abych tam nějak v sobě zpracovala tu přemíru citu. Babička mlčela, jen její opálené ruce s dlouhými kostnatými prsty mě hladily po vlasech.

(pokračování)