Ptactvo nebeské (4) Vlaštovky

“Jedna vlaštovka jaro nedělá” – letos je to opačně: venku kypící jaro stále nelákalo vlaštovky. Až konečně dnes.

Loni přiletěly 9. dubna, předloni dvanáctého. Letos přispěchalo jaro v plné parádě a vlaštovky nikde. Už jsem trochu znejistěla; třeba je sestřelil nějaký ten bláznivý obyvatel evropského jihu, třeba nepřežily dlouhý přelet z dalekého zimoviště. Až dnes ráno – několik přeletů nad naším dvorem, pak udýchané usednutí na prádelní šňůru, kde pozdravila hospodáře (jak s povděkem kvitoval můj muž) a pak ještě dvojí vlétnutí do koníren, zkontrolovat stav loňských hnízd a teď už létá vysoko na obloze a loví hmyz. Asi má po té dlouhé cestě hlad.

Přilétá vždycky první, až za pár dní přiletí její partner a začne veliké štěbetání a dohadování, které z hnízd letos obnovit. Vlaštovky umí odhadnout daleko dopředu jaké bude počasí v době jejich hnízdění – pokud bude horko, staví hnízdo hlouběji v konírnách, pokud bude chladno, staví je hned nad dveřmi.

Povím vám příběh naší vlaštovky. Předloni nám na dvoře zůstala jedna, která se narodila zřejmě s handicapem, měla totiž jedno křídlo o malinko kratší než to druhé. V létání jí to nevadilo, ale zřejmě si netroufla na dalekou cestu až do Afriky. Tak se rozloučila s odlétajícím obrovským hejnem, ve kterém byli její rodiče a sourozenci a na noc nadále zalétávala do koníren, kam jsme ji chodili jako celé léto večer zamykat. Můj muž se v létě den co den ráno smál, že si připadá, ač důchodce, jako vrátný - ráno v šest otvírá vlaštovkám a večer čeká do setmění, aby je zase zavřel. Jenže - na podzim nás ten smích přešel. Vlaštovka viditelně hubla a čím dál méně vylétávala. Hmyzu také ubývalo a ona nic jiného baštit neumí a čekala by ji pomalá smrt hladem.
Tak jsme začali hledat pomoc. Nemohu (jak pochopíte dále) tady jmenovat organizaci, která funguje jako záchranná stanice zvířat. Jejich pomoc byla rychlá a hlavně účinná. Přijeli s profesionálním vybavením na odchyt ptáčků, my jsme ráno po dohodě s nimi vlaštovku z koníren už nepustili, takže ji tam bez problémů odchytili. Dvě otázky jsme měli: Co jsme dlužni a co bude s naší vlaštovkou dál? Na tu první následovalo mávnutí rukou, na tu druhou chvilku ošívání, krčení rameny, pak prosba: Ale nesmíte to nikomu říkat! Máme kamaráda - pilota, který lítá na mezinárodních linkách do Itálie a když máme štěstí tak také do Tunisu. Zazírali jsme: To chcete říci, že je převážíte letecky? No jasně, jak jinak? Jistě, jak jinak, správná odpověď, těžko je někdo poveze třeba náklaďákem.
A proč to nesmíme říkat? Protože ten kamarád ty vlaštovky pašuje! Naše předpisy to považují za pašování zvířat a on to prostě dělat nesmí. Dělá to, protože je kamarád nejen náš, ale také záchranář jako my. A nechtějte vědět, jak velké sankce za to jsou!
Loni na jaře jsme čekali na návrat našich vlaštovek s ještě větším rozechvěním. Přiletěla! Ta naše malá, loni narozená s kratším křídlem přilétla s ostatními! Našla si partnera a během léta si spolu postavili dvě hnízda a vyvedli dohromady šest zdravých mláďat. Celé léto jsme ji zpovídali a snažili se z ní vymámit popis takové "letecké" cesty na jih, jakou zažila loni. Neřekla, potvůrka - tajila to určitě kvůli těm příšerným sankcím, které by následovaly, kdyby se její tajný let prozradil.
Přišla první dekáda září, vlaštovky se začaly houfovat a my s rozechvěním čekali, co bude. Odletí sama, neodletí? Zůstala tady... Už jsme se telefonicky spojili s kamarády záchranáři, kteří nám řekli, ať ještě počkáme, protože po vlaštovkách odlétají jiřičky, ty se teprve začaly houfovat (tedy trénovat) a někdy se stane, že opozdilé vlaštovky odletí s nimi. Tak jsme jí každý den ráno odemykali konírny a domlouvali, ať kouká hodně jíst, ať je silná! Uplynulo pár velmi chladných dnů; to už z toho byl nervózní i náš kocour, kterého naše vlaštovky celé léto nepustily do koníren. Ale naše vlaštovka celý den kdesi létala a vracela se domů až večer. Pak se na den objevilo sluníčko a s ním nad naším dvorem zakroužilo velké hejno jiřiček a s nimi také pár vlaštovek. Normálně to nedělají, houfují se o pár kilometrů dál, kde mají lepší přistávací plochu - tedy více drátů. Přilétly si pro tu naši! blesklo nám hlavou. A byla to pravda - naše milá vlaštovka se v konírnách večer už neobjevila a ani další dny jsme ji neviděli. A protože jsme neviděli ani žádné jiřičky či vlaštovky, byli jsme si jistí, že odletěla na dlouhou cestu na jih. Statečná holka!

Dnes se tedy konečně vrátila. Naše ptačí kolonie, která se již pár dnů intenzivně věnuje milostným hrám, budování hnízd a nádherným operním áriím, je kompletní. Jaro pro nás začalo vlastně až dnes. 

Malá poznámka na konec: Maďarská vláda každý podzim pro takové opozdilce či handicapované vlaštovky vypravuje letecký speciál! Loni jich tak přepravili desítky tisíc. Víte, že našim maďarským sousedům jejich vládu docela závidíme? Naše ekologická politická reprezentace má bohužel zcela jiné starosti.