Ptactvo nebeské (1)

Najdou si mě všude! Nalétávají do mrazem nazdobených oken v kuchyni. Ťukají na zavřené domovní dveře. Předvádějí téměř kaskadérské kousky, když si sedají na opuštěnou šňůru na prádlo, snaží se na ní udržet a vydávají přitom zvuky, které ani ten největší optimista nemůže nazvat ptačím zpěvem. Spíš to vypadá, že si stěžují, že nadávají na současné počasí, že hlasitě požadují potravu. Dělají to vždy, když se vyprázdní všechna krmítka. Kdo? Sýkorky – koňadry i malé modřinky, rychlý brhlík, rozčilení kosáci a zelení zvonci. Z trochu vzdálenějších míst to jistí svým křikem vrabci. Moje oblíbené ptactvo nebeské.

Všechny naše sýkorky

Vloni na jaře jsme na internetu u odborníků (Česká společnost ornitologická) našli přesný popis včetně plánku, jak postavit budku pro sýkorky. Pouze pro sýkorky – několikrát bylo totiž v popise zdůrazňováno, že otvor pro vlet je vyměřen tak, aby se do budky nedostal jiný pták, třeba vrabec. Můj šikovný muž přesně podle návodu (neboť je puntičkář, a když je otvor udán na desítky milimetrů, tak to tak udělá) vyrobil pěknou budku, budka byla slavnostně zavěšena na nejvyšší strom na dvoře a my jsme si sedli na verandu ke kafíčku a čekali, jaký bude o tento parádní výtvor mezi našimi četnými sýkorkami zájem.
Zájem byl, ptačí realitka to asi inzerovala široko daleko. Dlužno podotknouti, že sýkorek u nás na dvoře a na zahradě v několika druzích máme celoročně desítky. Krmíme je celou zimu (běžně kupujeme metrák i dva slunečnice na jednu zimu). Celoročně dostávají jako mlsku buď nesolené buráky nebo jádra vlašáků, velkou hostinu mají, když začnou padat vlašáky z našeho ořechu, protože na jednom místě jeho větve zasahují až nad betonovou plochu, což sýkorky velmi dobře vědí. Poposedávají na větvích, občas se snaží nějaký ten ořech zobákem popohnat a když se rozprskne dole o beton, nastane hostina.
Zpátky k budce. Kolem budky několik dní kroužilo a diskutovalo několik párů sýkorek. Pak se zřejmě nějak dohodli a jeden pár začal vystýlat vnitřek budky. Pár… spíš jen ona, dámy sýkorky jsou daleko pracovitější než jejich protějšek. Pán vysedával na stříšce své nové garsonky a pěl. Během několika dní to vypadalo na naprostou selanku, připadalo nám, že samice už snesla vajíčka, jenže ouvej – jednoho dne od rána nastal kolem budky veliký povyk. Slétlo se několik vrabců a nastal viditelný a hlavně slyšitelný boj. Protože sýkorky jsou od přírody povahou hodné holky, které ustupují nejen na krmítku ostatním, ustoupily i tady těm ukřičeným rozčepýřeným vrabčím uličníkům. Utěšovali jsme se, že vletový otvor je přece spočítán jen pro sýkorky, jak tvrdili odborníci, že se tam tedy vrabci nedostanou. Někde je ovšem chyba – buď odborníci špatně měřili nebo jsou naši vrabci hubenější – bez problémů se do budky dostávali a dostávají i nadále. Prostě tu novou ptačí bytovku obsadili celoročně vrabci, od jara tam vyvedli již tři nové generace mláďat a sýkorkám zůstaly k hnízdění opět jen okolní stromy a keře.
V letošní na sníh a mráz bohaté zimě u nás na dvoře vídáme i takové druhy sýkorek, které se tady většinu roku neukáží. Jsou to sýkora babka a sýkora úhelníček, výjimečně se ukáže i parukářka. Sýkorky a vůbec všechno drobné ptactvo si u nás moc hýčkáme, nejsme totiž vyznavači chemických postřiků a spíše spoléháme na Matku Přírodu a její velmi pracovité pomocníky z ptačí říše. Nejpracovitější mezi nimi jsou – zvlášť v době hnízdění – právě sýkorky. Naše sýkorky jsou také velmi společenské, bez problémů nalétávají kamkoliv, občas se v létě některá zatoulá i dovnitř domu, nebojí se nás, ani našich psů. Naopak – jsou to ony, které nám nálety na okna a ťukáním na dveře dávají najevo, že krmení v krmítkách už došlo. V zimě se kromě ořechových jader se živí už jen slunečnicovými semeny. Posedávají po stromech na dvoře a postupně nalétávají na krmítka, přistanou, rychle sezobnou slunečnici a zase odletí zpět na některý strom, kde si na ní pochutnají. Někdy nám to připadá, že na těch okolních stromech sedí jakousi “frontu”! Ustupují nátlaku hašteřivých a hlasitých vrabců, ale také rehků a zvonků. A protože se nás nebojí, začali jsme jim sypat slunečnici i na verandu, kam si zase netroufají ti ostatní.

Brhlík lesní a šoupálek krátkoprstý

Brhlík lesní je u nás spíš celoroční a zahradní. Šoupálky vídáme zase jenom v zimě, v létě zřejmě působí v lesích. Jsou si velmi podobní, protože jsou oba lezci, kteří loví především hmyz ukrytý v kůře stromů. Liší se jen zbarvením, velikostí a tím, že brhlík má mezi ptáky jeden obrovský primát – jediný ze všech ptáků umí šplhat hlavou dolů a věřte, že je to pohled opravdu krásný – troufám si tvrdit, že při tom pohybu dolů je dokonce rychlejší než když šplhá po kůře stromů nahoru do koruny. Třeba mi namítnete, že někteří papoušci také “šplhají” hlavou dolů – jenže to je právě ono – oni nešplhají, oni se jen pomocí zobáku velmi pomalu občas přesunují. Naši brhlíci však opravdu šplhají a používají k tomu jen své drápkaté nožičky. Zobák mají totiž neustále v pohybu, proťukávají jím všechno co je v jeho dosahu – kůru stromů, všechny škvíry mezi kameny různých zdí a k nelibosti mého muže také omítky, odkud občas (v případě našich prastarých koníren) vypadne pěkně velký kus. Také brhlíkům a šoupálkům nejvíce chutná slunečnice. Díky jejich velmi pilné snaze o zajištění zásob na celou zimu rostou u nás slunečnice na nejneuvěřitelnějších místech. Na všech zdech, na všech střechách, protože toto ptačí panstvo si slunečnicová semínka schovává opravdu naprosto všude. Předloni nám vyrostla slunečnice v rozsoše koruny mohutného ořešáku. Nepředstavujte si obrovské rostliny, většinou mají do půl metru, ale je to docela roztomilé, když vám ze zdi (kterou nostalgicky udržujete v její původní kamenné pískovcové podobě) vyrůstají malé slunečnice.
Brhlík je poněkud větší než ostatní ptáci a své silové převahy využívá právě na krmítku. Nalétává sice jen pro jedno semínko právě tak jako sýkorky, ale on tam vlítne jako velká voda, máchá křidélky kolem sebe, všechny vyplaší, popadne podle něj to největší semínko a už je s ním někde na zdi či na stromě, kde ho zasune do nejbližší mezírky a rychle zpátky, pro další.
Šoupálek nás pilně navštěvuje celou zimu. Je také mistrem ve šplhání, ale hlavou dolů ho neuvidíte, když doputuje do koruny, odlétává většinou na patu vedlejšího stromu, odkud začíná nové šplhání směrem vzhůru. Létá sice na krmítko a také dává přednost semenům slunečnice, ale zároveň zřejmě i přes mrazy nalézá nějakou tu živočišnou potravu pod kůrou stromů, kterou pilně prohlíží, proťukává, až z ní odletují kousky kolem dokola. Na jaře nepostřehnutelně zmizí a objeví se zase až s podzimními plískanicemi. Zřejmě hnízdí v blízkých stráních, porostlých listnatými stromy.
Máme je rádi oba – naše rozsévače slunečnic, těch letních sluníček, kterých není nikdy a nikde dost.