Odposlechnuto

Sobota. Něco málo po poledni. Ospalá venkovská hospoda s několika stoly. Tmavá, zakouřená putyka, nad regály za pípou blikají, nevím proč, zaprášené vánoční svíčky z vietnamského stánku. Stůl vzadu u starých bubínkových kamen obsazen partou zřejmě štamgastů. Vytahané montérky, špinavé svetry, navyklým pohybem otírané půllitry…

Ta hospoda je na jedné nejmenované leč dobře známé severočeské silnici. Stavěli jsme se tam hladoví na nějaké jednoduché jídlo, máme rádi obyčejné české hospůdky. Tahle je na první pohled poněkud hodně omšelá, ale jídelní lístek vypadá dobře, tak si objednáváme klasické hotovky a čekáme, muž na pivo a já na kávu. Parta štamgastů u vedlejšího stolu na doslech k nám pokračuje po chvilce ticha (to než jsme si objednali) v hovoru.

„Řikám ti, že děcáky sou narvaný!“ bouchnou pěstí do stolu červené montérky.

„Tak mi vysvětli, simtě, proč ty děcka nedaj těm bezdětnejm, co o ně žádaj?“ kontrují vytahané tmavomodré tepláky.

„Asi málo platěj! Každej chce na pivo, viď, Franto!“ pozvednou prázdnou sklenici směrem k výčepnímu červené montérky.

„Moje švagrová dělá v tom děcáku v …… a říkala, že je tam děcek jak nas…! Ale jakejch děcek. Ty černý nikdo nechce, se nedivim, ale je tam mraky bílejch, jenže ty tam zas odkládaj zfetovaný kurvy a víš proč? Ty krávy držej úchylnejm skopčákům, který sem jezděj za těhotnejma a na nich se ukájej. Tak ta holka rodí jednoho pancharta za druhym, furt je těhotná, aby vydělala, jak porodí, odloží to do děcáku a hned se nechá naprcat za drahý love znova! Tak to je!“ Tečku za proslovem udělala mohutná pěst, která bouchla do pevného stolu.

Otočila jsem se a vytřeštila oči na toho chlapa ve vytahaném zeleném svetru, otevřela jsem pusu, nadechla se a … zase tu pusu zavřela. Co bych mu asi tak mohla říct? Jeho švagrová má evidentně pravdu, ale ta představa byla pěkně palčivá. Osvojit si dítě, které  sloužilo podivným zálibám sexuálních turistů ještě než se narodilo? Jeho chladně kalkulující matka, tělo určitě narvané nějakým šmejdem, jinak by tu „práci“ snad ani nemohla dělat. Otec samozřejmě neznámý, kdo by si to v tom množství pamatoval a vlastně proč taky. Až to porodí, šup s tím do dětského domova a hned zase zpátky na silnici. Je krize, musí se vymýšlet nové a nové způsoby, jak se živit.

Hned jsem si vzpomněla na  jeden manželský pár, který se už vzdal myšlenky na cestu umělého oplodnění, protože se nedaří, a teď právě uvažují o adopci. Oba středoškoláci, běžný pár co do výdělků, způsobu života i vzhledu. Oba blonďáci, oba vysocí, oba modroocí. Odmítají dítě tmavé pleti ovšem nejen z tohoto důvodu; obávají se především staré známé „nepřizpůsobivosti“ takového dítěte. Bojí se ale také dítěte andílkovského vzhledu, blonďatého a modrookého. Bojí se feťácké zátěže, kterou před nimi ani nikdo příliš netají – ty děti jsou totiž docela rychle identifikovatelné. Buď jen leží a upírají na svět zcela prázdný pohled nebo naopak svojí hyperaktivitou a hlasitými projevy dohánějí k šílenství každého kolem sebe.

Jsou problémy, které nezávidím nikomu na světě – tenhle mezi ně patří. Volba, kdy vlastně není z čeho volit.

Oběd mi moc nechutnal, ani muž to pivo nedopil, nějak jsme už chtěli být rychle pryč z té nechvalně známé silnice na severu.