Jak je to s relativitou

Říkají mi hňupík, obluda, Vaše příšernosti, tlusťochu a Demolition cat. Nejserióznější jméno, co vymysleli, je King Kong. Velká to zkoušela chvilku navážno, navrhla Arwen, ovšem Velkej dostal takovej záchvat smíchu, že jsem zalezla pod topení a trucovala, než mě ukecali na  rybičku. Tomu neodolám (zatracenej matčin gen, působí jen obtíže).

Spadly by jim všecky brady, kdyby věděli, kdo jsem. Teda Velká má tušení, ale zatím není tak daleko, aby pochopila elementární záležitosti ohledně Vesmíru.

Já nevím, proč si furt myslí, že jsou nejlepší. Mají jen dvě nohy, zbytky srsti si hystericky holí, čich i sluch je totálně zakrnělý a neuloví vlastníma packama ani myš. Tvrdí, že jsou pány, protože disponují řečí, ale to je pitomost, nejsou se schopni domluvit ani na tom, kdo mi skočí pro mlíko. Je to mlácení prázdné slámy, ale budiž, jedná se o místní obyčej a já jsem tu na návštěvě, tak jej respektuji.

Můj svořitel to viděl jinak.

Jako nesmírně zvídavý Vesmířan, putující soustavami nekonečně mnoho let, narazil na jednoho týpka, co mu byl hned sympatický. Pověděl mu o velice podivné planetě, kde všecko začíná a končí. Jako obyvatelé žádná sláva, ale jsou tam prý i bytosti inteligentní, se kterými se komunikovat dá. Navíc jsou opravdu krásní. Jakýsi Albert, prý se tam svého času snažil objasnit, že je každý čas jen relativní, avšak neuspěl.

Stvořitel nelenil a vydal se na Zem. S velkým podivem zjistil, že tady opravdu (zdánlivě  a relativně) vše začíná a končí. U vyšších forem života (žížalou být nechtěl, tento slizký narůžovělý tvor mu příliš připomínal jednoho kreténa od nich) zde praktikují jakýsi zvyk. Aby něco začalo, je třeba se s jiným tvorem spojit.

Po chvilce mapování situace našel bytosti, o kterých hovořil Albert. A tak jsem tu. Po matce vrním, mám i její podobu (stvořitel usoudil, že to tak bude lepší). Ale vím, že všecko je relativní a věci jsou mnohdy jiné, než jakými se zdají být. Nejen na téhle hroudě.