Tak to bylo o fous!

Měl to být pohodový, odpočinkový víkend. Venku zima, doma teplo, válečka u filmů, sklenička červeného vína, když v tom najednou…

Panebože, Pupík kýchnul! Polilo mě horko. Rychle jsem zamířila k lékárničce. Z ní vytáhla svého chráněnce, starý rtuťový teploměr, dala si ho pod paži a čekala. Hlavou mi šly ty nejhorší představy. Co když onemocní? A já to od něho chytím? Kdo se o nás bude starat? Já, protože onemocním až druhá?

Vytáhla jsem teploměr a zjistila, že ukazuje pořád stejně. 35,9. Znovu jsem ho jemně setřepala a měření zopakovala. Mezitím se z předsíně ozvalo další kýchnutí a hlasité smrkání.

„Asi na mě něco leze,“ pronesl Pupík a dál se oblékal.

35,4. Netuším, jestli se rtuť v teploměru za ta léta používání nějak vyrtuťovala či co, jedno však bylo jasné, potřebujeme nový teploměr.

„Pupi, stav se do lékárny,“ křikla jsem na něho mezi dveřmi.

„Teploměr máš v lékárničce.“

„Já vím, ale kup bezkontaktní. Když jedeme na dovolenou, ať s sebou netaháme rtuťový. Vždycky na to zapomenu,“ zakončila jsem manévr malou lží.

Když se vrátil, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Teď nebo bude pozdě. Po obědě, který ještě zvládnul uvařit, protože mi taky bylo nějak divně a fakt se domnívám, že mi bylo hůř než jemu, lehl na sedačku a usnul.

Opatrně jsem se k němu přiblížila a zmáčkla ikonku na bezkontaktním teploměru. 37,1.

Tak to bylo o fous!

„Asi mám teplotu,“ protáhl se Pupík na sedačce.

„Ukaž,“ položila jsem mu ruku na čelo. „Nemáš.“

„Podáš mi teploměr?“

„Na,“ podala jsem mu rtuťového chráněnce, „říkají, Pupi, že ty rtuťové jsou nejpřesnější. Kam se hrabe elektronika.“

Raději jsem si k němu sedla a čekala. Když už jsem téměř u cíle, nenechám si to nějakou hloupostí pokazit.

„No vidíš, vždyť ty nemáš ani 36. Obleč se. Že máš zimnici? Vždyť to říkám.“

Pak jsem vítězoslavně použila nový bezkontaktní teploměr.

„Podívej, Pupi, to já už mám 36,7…takže skoro 37…když uvážím nepřesnost měření...“

„Běž si lehnout, zlato,“zavelel se sípavým zakašláním Pupík. „Přinesu ti čaj.“

„Jsi zlatíčko,“ několikrát jsem popotáhla nosem a s tichou prosbou, “oběd uvaříš, že,“ jsem se odebrala s hromadou knížek, časopisů a křížovek do ložnice. Aspoň to od něho nechytím. I když, nejspíš to chytí on ode mě!