Tak kdo to byl...?!

Včera zemřel Ben. Mohutný kříženec briarda s labradorem. „Já ti nevím,“ konstatoval Pupi, při malém smutečním obřadu. „…jestli to bylo stáří, co ho nakonec dostalo.“

Pátravě jsem mu pohlédla do tváře. Co jiného, vždyť měl bezmála osmnáct let.

„Já jen…před pár dny jsi začala po ránu v rámci otužování před ním běhat nahá po dvoře ... jestli to nebude jen pro silné povahy,“ pobaveně kopl skleničku meruňkovice a zamáčkl slzu.

Já kopla tu svoji a taky zamáčkla slzu. Ze vzteku. Tuhle jeho opovážlivost musím řádně vytrestat. Ještě rád se podívá, bude mě prosit. A hned jsem začala stražit pasti. Nejdřív parádní oběd, potom, „Pupi, natáhni se,“ on by se beztak natáhl, ale ať má k tomu trochu té ženské lásky. Hned jak se probudil, „Pupi, dáš si kávičku a koláč,“ samozřejmě domácí, s láskou pečený.

Následovala malá, lehká večeře, aby se mi nepřejedl, protože večer potřebuji krev jinde, ne v žaludku. Pak už šly přípravy do finále. Natažená pastička za chvíli sklapne. Zavřela jsem se do koupelny a s pomocí zvětšovacího zrcátka, pemzy, pilníku, žiletky, šampónu, kondicionéru, laku na nehty, deodorantu, fénu a šminek jsem stvořila novou bytost. Ještě krajkové prádélko, voňavku a po dvou hodinách vyšla z koupelny femme fatale. Pokud vám to přirovnání připadá přehnané, jste na omylu,  Pupi totiž dost často říká: „Čím já si zasloužil takový osud!?“ Netuším, proč to neřekne celé, takový krásný osud. Asi, aby to nezakřiknul.

Při vstupu do obyváku jsem se zděsila. Pupi se přežral!  Chrápal na sedačce, všude kolem spousta drobků, na kuchyňské lince chleba, salám, sýr, okurky a hromada dalších uzenářských pochutiny.

Hlavou mi proběhlo: Past ještě nesklapla, tak do boje, děvče.

„Pupi,“ zašimrala jsem ho u nosu kouskem klobásy.

Otevřel oči, bezelstně na mne pohlédl a pravil: „Tak tu přemýšlím nad nebohým Benem… už se přede mnou, prosím tě, raději nesvlékej.“

V návalu hořkosti jsem po něm hodila klobásu, strhla příčesek, ňadra podpírající černou, krajkovou pušapku a běžela trucovat do sklípku.

„Už to víckrát nedělej, chceš mě zabít!“ křikl za mnou Pupi. Potom přepnul televizní kanál a spokojeně dobaštil klobásu.

P.S.: Nakonec za mnou přišel a po lahvince bílého mi špitnul do ucha: „Taková hrůza to není.“ Vidíte, pořád jsem pro něho krásná. No, není k sežrání?!