Co víc si můžeš přát?

Často používáme „okřídlené výrazy“, aniž bychom znali jejich skutečný význam. Pak to může být docela vtipné.

Co víc si můžeš přát?

Okřídlené věty tohoto typu slyším dnes a denně. A je úplně jedno v jaké souvislosti.

„Podívej se na tu nádheru.“ Pak vždycky, to si všimněte, nastane dramatická pauza, aby bylo všem jasné, že ta nádhera, je nad všechny nádhery a mohla být vyslovena téměř magická závěrečná formule: „Řekni, co víc si může člověk přát.“

Zrovna před pár dny, když mi Pupík nemohl poblahopřát k narozeninám nic lepšího než „všechno nejlepší“, zaznělo z řad přítomné rodiny:

„Jak je pozorný,“ dramatická pauza a „ co víc by sis mohla přát?“ Ještě se u toho tvářili, jakože mi strašně závidí.

Ovšem tentokrát jsem na konci věty zaslechla otazník. To byste neřekli, co všechno si přeji. I rodina koukala. Tak snad se příští rok nebudou tak pitomě ptát. Nehledě k tomu, že jsem Pupíkovi naznačila, že chci zlaté náušnice. Ne náušničky!

A tak je to pořád. Takových okřídlených úsloví, slovních spojení a výrazů, které používáme, aniž bychom se nad nimi skutečně zamysleli, je hromada. Třeba nedávno.

„Hele,“ zaslechla jsem v obchodě, „podívej, to je fešák.“ Obě slečny stočily pohled na elegána ve vypasovaném sáčku.

Řeknu vám takový střízlíček, pupík žádný, ke všemu blonďák. Nic pro mě. A fešák k tomu!

Já měla doma „fešáka“, aniž bych to tušila, skoro 12 let. Ale popořádku.

Už od mládí měl, chudák, velké problémy s prostatou, jeden zánět za druhým, léčba nezabírala, nakonec šel pod kudlu.

Zrovna když byl o něho takový zájem. Sousedka se obden ptala, kdy ho pustím, že by ráda miminka.

„Pane doktore, zrovna takový fešák,“ plakala jsem. „ I soutěž vyhrál.“

„No, tak teď to bude mít oficiálně potvrzené,“ prohlásil doktor.

Nechápavě jsem na něho zírala, přitom hladila našeho čtyřnohého miláčka, který se pozvolna probíral z narkózy.

„Vykastrovaným psům se odborně říká fešák.“

To mě podrž!

Ale dost řečí. Musím pomalu končit a začít chystat. Včera mi volala teta.

„Hana se vdává…takové štěstí…moc hodnej člověk…a fešák…co víc si může přát!“

Trošku mě vylekala, doufám, že zase přehání. Už kvůli sestřenici.

„Však Hanička je taky pěkná fešanda!“ dodala na rozloučenou.

Jo, tak to se mi ulevilo.