Člověk se mnohdy bojí zeptat, nebo je moc mladý na to, tak jako to bylo v mém případě, aby pochopil… Ale mnohdy ani ten tázaný člověk nechce odpovědět, nebo vzpomínat… A teď už vzpomínám jen já. Přemýšlím, jak moc bych chtěla, aby mi vyprávěl, jak moc mě to pořád zaráží a jak moc si přeji, aby na to, co se stalo mnoha nevinným lidem za druhé světové války, nezapomnělo.
Z návštěv u dědy a babičky si pořád dokážu dokonale vybavit celý jejich dvoupokojový byt. I to, jak jsem k nim nerada chodila, protože bydleli sice ve městě, ale hned vedle octárny a mě to tam nevonělo… Avšak doteď si dokážu v duchu vykreslit ty obrovské místnosti, prosklený kredenc s fotkami, postele v ložnici. Jejich fenku, kterou jsem často hlídala, když odjeli do lázní, a kterou jim někdo otrávil, jejich andulku, co se koupala v pivu.
Stůl a křeslo, ve kterém seděl a luštil křížovky.
I když nás vnoučat měli mnoho, on nikdy nezapomněl, jak se jmenuji. Ukazoval mi lupou, jak si zvětšit oči a nos. A já byla vždy strašně zvědavá, když měl tílko a nevědomě tak ukazoval své tetování…
Jedno na rameni a druhé zdobilo předloktí…
Vzpomínky se však mlží, už ani nevím, jak obě pořádně vypadaly, ale vím, že to na předloktí ve mně vzbuzovalo strach i úctu, proč ale, vždyť pro malou holčičku to byly jen čísla?
Nepamatuji si, že by o tom často vyprávěl. Jen párkrát se zmínil, něco řekl. Jednou mi dal takové skládací obrázky, na kterých bylo napsáno Terezín. Obrázky byly plné holých zdí a ostnatého drátu.
A já byla pyšná, že mám dědu v novinách, když pokládá věnce na státní svátky, říkala jsem si, jaký je to hrdina. Byla jsem moc maličká, abych si tu hrůzu, kterou prožil, která se skrývala v tom tetování, mohla uvědomit. Uvědomuji si to až teď, že on byl tím číslem. A proč nechtěl, když se stěhovali do domova důchodců mít okna na nedaleký židovský hřbitov. Proč často jezdil do Prahy do nemocnice...
Teď už vím, že nejen vytetovaný inkoust na paži, ale i tyfus v něm zanechal stopy, že celý ten "pobyt" ho musel změnit…
Chtěla bych napsat, že jsem se ho stihla zeptat, jaké to bylo, nestihla. Ani nevím, jestli bych i teď měla tu odvahu zeptat se. Vím jen, že já bych to ve svých sedmnácti letech, jako on, nedokázala, nedokázala bych přežít, být jen číslem…
Obdivuji ho… Pro mě je hrdina, neprávem odsouzený, poslaný tam, kde člověk ztrácí i svou duši.
A chtěla bych mu poděkovat, že přežil.
Bez něho bych tu nebyla, nebyl by tu můj tatínek, který by mi ten příběh mohl dopovědět a ukázat mi část z toho, co nosil jeho otec na paži, na vlastní oči. A já jsem ráda, že aspoň on mi vše mohl popsat, když jsme se tam předloni v létě vydali. A věřím, že děda to určitě viděl, i to, jak jsme plakali, když mi jeho syn ukázal, na které z postelí, jestli se tomu dalo vůbec říkat postel, on ležel.
Věřím, že ví, že nechci zapomenout...
Protože na tu dobu by nikdo neměl zapomenout…
