Jsou to zdánlivé prchavé okamžiky štěstí, které nás pohladí po duši. Nepochopitelné náhody i milá všední překvapení. A pro mě jsou to tyhle věci:
Láska.
Sentimentální vyznání lásky.Tak jako, když můj tatínek přinesl, před pár týdny, po 41 letech manželství, mamince růži ze zahrádky. A usmál se na ní tím stejným šibalským úsměvem, (koukej, tu jsem vypěstoval sám), kterým se na ni usměje vždycky. Ale jen ona, v tu chvíli dojatá, si nebyla vědoma, že se na ni zároveň podíval i tím pohledem, ve kterém se zrcadlila hluboká láska, naděje i smích. O pár dní později to byly zas zvonečky z lesa, jako každý rok, když začnou kvést. A i když se z jejích úst občas ozývá, ať už nepije tolik piva, i když to vypadá jako zvyk, i když by si toho někdo třeba nevážil…
Příroda.
Pohled do koruny stromů, kde jsou konečně listy a mezi nimi prosvítá slunce, když se můžete napít ze studánky kousek od lesa po dlouhé procházce.
Rodina.
Pohlazení od maminky po ránu před zkouškou ve škole, to abych se nebála. Udělá mi při tom ještě křížek na čelo pro ochranu a štěstí. A stejně to dělával můj dědeček, když jsem někam od něho odjížděla.
Drobnosti.
Procházka mezi poli, ze které si přináším pokaždé, dokud kvetou, kytičku chrp, protože miluji jejich modrou barvu.
Přátelství.
Tajně vložený citát za fotkou, kterou jsem dostala jako dárek. A objevila jsem ho až teď, když mě rozesmutnilo to, že se mi rozbilo sklo rámečku, protože mi spadl na zem. Ale uvědomila jsem si, že mám kolem sebe neskutečně nádherné duše. A díky kterému vlastně píšu tenhle článek.
"Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt." Robert Fulghum
Návraty do dětství.
Vůně a chuť prvních lesních jahod. - Sbírala jsem je nedávno, sice sama, ale za to jsem u toho měla hlavu schovanou v obrovském modrém slamáku a v květinových šatech si hrála na vílu.
Vzpomínky a setkání.
Úsměvy lidí, když se na ně usmějete jako první. Či jejich potlesk, který například věnují všem účinkujícím po povedeném představení, koncertě. Objevení dávno zapomenutých fotek.
...
Maličkosti jsou vlastně kolem nás celý život, ale jen někdy si jich všímáme. Pro někoho jsou to ale velké věci, protože je jen tak nemůže mít. Chladný vítr za horkého dne, nebo kapky deště po dlouhém suchu. Stačí jen otevřít srdce a dotknou se nás na pravém místě i každý den, při té materiální rutině, při smutku, při nepohodě.
Jsou vlastně takovým milým důkazem, že na tomhle světě nejsme sami a že je proč na něm být.
A tak jako v tom citátě, který jsem náhodou objevila.
Věřím...
