“To the attentive eye, each moment of the year has its own beauty, and in the same fields, it beholds, every hour, a picture which was never seen before, and which shall never be seen again.” R. W. Emerson
Krajino, nekonečno se v tobě zrcadlí…
Tolik pocitů skrytých v jednom zdánlivě obyčejném dni.
A každý pohled je jiný.
I dle denní doby nám přinášíš různá zamyšlení, snění.
A přesto nedokáži říct, který z pohledů je krásnější a bližší mému srdci.
Pozorovat východ slunce je přece stejně vzácný okamžik jako uzřít hvězdy a náhlý východ měsíce. Vše nad tvým panstvím.
Krajino střípků okamžiků i vzpomínek.
Patří ti námi zbrázděná pole, v zimě zapadána krutým sněhem. To, aby nám připomínala pokoru. To proto, abys nám na jaře mohla dát příslib naděje.
A tvé lesy, stromy u cesty, zasazené byly už tak dávno.
Dědictví po předcích.
Odkazy i dávná tajemství tvých pramenů i studánek.
A tam v dáli někde mezi poli, jsou někde stále už dávno zapomenutá místa.
Spadaná boží muka a zlámané kříže, pařezy stromů.
Tam za městem, víš tam, kde otevíráš svou náruč, však v dáli pořád ještě někde stojí sloupy a jejich kříže. Kostely a kaple s vodním tajemstvím skrytým jejich srdcích.
Všechno to, co máme spjaté se vzpomínkami, třeba na tajné chodby a dětské bláhové okamžiky. A domky v dáli, postavené, zbořené, prázdné.
Zaniklá místa.
Naděje i lesk dávných časů.
Krajino, jsou to tví osamocení poutníci věků.
Jen ty už si ale pamatuješ proč.
To my zapomínáme.
Vzdalujeme se.
Nejen tobě, ale i sami sobě.
Jen v tobě jsou místa, kde můžeme najít odpovědi nejen na vastní vzpomínky a uzřít tak svou obnaženou duši...
Propojit se.
Nejen v každičkém záhybu stromu, ale i na zamrzlé vodě v kalužích.
Být tak více vnímavý a otevřít se.
Naslouchat ti.
Proč jen jsme se ti tolik vzdálili?
Proč zapomínáme?
Nezapomeňme.
Krajino,
Nezapomeň.
„Pole ležela mlčky ve tmě, dnes jako
loni a jako předloni, jako před desíti i před sto lety. Kolikrát
už byla přeorána, kolik šlépějí, kolik slz a kolik kleteb, kolik
tajných hříchů bylo zahrnuto do jejich brázd! Jaká síť osudů
záhadně spletených zatahuje tento kraj, kolik tváří, mužských
i ženských, mladých i starých, kolik rukou, které hnětly tuto
hlínu, které ji tiskly k srdci!“
Jan Čep – Cesta na jitřní
