Paroubek to se Senátem skutečně nemyslí vážně

Jiří Paroubek to se Senátem opravdu nemyslí vážně. Před několika dny jsem na svém blogu zveřejnil článek o Paroubkově vztahu k Senátu. Nedalo mi to a podíval se na další informace, týkající se vztahu předsedy ČSSD k horní komoře.

Sociální demokracie nikdy pro Senát moc nebyla. V době první republiky prosazovala jednokomorové Národní shromáždění, druhou komoru byla ochotna připustit pouze v případě, že bude zcela demokratická (tzn. beze zbytku volená co nejvšeobecnějším volebním právem) a bude fungovat jako "korektiv Poslanecké sněmovny pro případ, že by v zákonodárné činnosti nějak pochybila."
   Ani po sametové revoluci ČSSD svůj názor nezměnila a při přípravách Ústavy navrhovala jednokomorový parlament. To, že horní komora je ze své podstaty spíše konzervativnější institucí, potvrdil předseda ČSSD Gross v roce 2004, když uvedl (po volební porážce), že uvažuje o zrušení Senátu. Nyní se naopak socialistům existence Senátu náramně hodí…
   Podobný veletoč udělal Paroubek i s komunisty. Na začátku devadesátých let patřil k umírněnějšímu křídlu ČSSD a tvrdil, že " (jeho) myšlenkový proud bych charakterizoval především jako pragmatický, ostře nekomunistický." na podzim 2002 pak píše, že "někteří členové vlády netuší, jakým ekrazitem ve volební přízni mohou být jejich slova o spolupráci s komunisty v některých senátních volebních obvodech". Před volbami v roce 2006 se s nimi nebál skládat vládu a dnes se tento ekrazit dokonce žádá o podporu pro druhé kolo. Když už jsme u komunistů, i oni dlouhodobě navrhují zrušení Senátu, naposledy v roce 2006…
    Postoj obou stran se tak vyvíjí podle aktuálního politického rozložení Senátu, tedy stejně, jako by ODS chtěla zrušit Sněmovnu, kdyby byla výrazně levicová (a Senát by v takovém případě sám vládnout mohl!).
   Tímto oportunismem ČSSD popírá základní funkci Senátu – tedy být korektivem vůči přísně stranické Sněmovně a rozhodovat uváženě a v dlouhodobější perspektivě. Kampaň a způsob vnímání Senátu ze strany ČSSD jde navzdory těmto funkcím. Odkazuje to ostatně na dlouhodobý postoj sociální demokracie již od dob první republiky. V tomto směru se ČSSD vrací ke svým kořenům, a to ještě ne zcela – odmítá přijmout instituci, která bude uváženě vracet chybné návrhy Sněmovny (což chtěla udělat prvorepubliková sociální demokracie) a hodlá z ní udělat stranické kolbiště. To je však proti záměrům ústavodárce, které snad alespoň postřehnou voliči ve druhém kole senátních voleb.