Co mají společného Paroubek a Obama?

Souběžně s českými volbami probíhá ve Spojených státech volební klání neskonale důležitější. Pokud se Pavla Teličky někdo ptá, jak vnímají krajské volby v Evropské unii, je to, jakoby se řadového Čecha někdo ptal, jak hodnotí komunální volby v Nigérii. Jedno je ale zajímavé – strategie levicových stran je v obou státech velmi podobná.

Tak třeba okolí – nedávno vyšlo najevo, že demokratický kandidát na prezidenta Barack Obama se aktivně stýkal s radikálem Saulem  Alinskim, proslaveného heslem „revoluce, ne vývoj“, knězem a černošským nacionalistou Jeremy Wrightem a teroristou Billem Ayersem. V projevech styky bagatelizuje. Jiří Paroubek se stýká s lidmi z podsvětí, kteří po sobě střílí, a zapírá stejně tak.
   Další paralela – matení voličů. Zatímco Obama volby personalizuje do souboje s osobou, která již nekandiduje (Bush), Paroubek chce krajskou úroveň ovládnout celostátními politiky a celostátními tématy.  Působí to stejně absurdně, zatímco McCain v řadě případů hlasoval proti Bushovi a je považován spíše za nezávislého než přísně loajálního republikána (stejně jako Sarah Palinová), Paroubek vytrubuje v kampani nesouvisející témata prostřednictvím politiků z centra. Stejný je ostatně i negativismus – Demokraté volí anti-Bushe, socialisté při prezidentské volbě hledali anti-Klause.
  

Špinění kandidáta a miliony v kapse
I negativní kampaň obou levicových stran má podobné rysy – v Americe demokraté vytáhli s negativní kampaní proti Sarah Palinové po její nominaci na viceprezidentku, neboť jí nedokázali uchopit svými ideologickými řečmi. Palinová navíc vyrostla v regionální politice, a to je proti celostátním, elitářským politikům z řad Demokratů velká neznámá, jejíž myšlení nepochopí. Stejně tak brojí Jiří Paroubek, obklopen suitou bývalých poslanců a exkomunistů, proti hejtmanům, na které svým způsobem kampaně nedokáže reagovat. Paradoxně tak levicové (údajně solidárnější) strany nabízejí kandidáty, kteří ví mnohem méně, co se děje na lokální úrovni, a místo toho spřádají plány v metropolitních kavárnách.
   To ostatně odkazuje na další společný rys obou levicových stran – cenu kampaně. Zatímco jsou republikáni označováni za stranu pro bohaté, demokraté navázáni na washingtonskou smetánku investují do kampaně mnohem větší prostředky než republikáni a mají tak více peněz, jak ohlupovat voliče masivní kampaní. Čeští socialisté vydají na kampaň kolem 100 milionů korun, zatímco ODS zhruba polovinu. Kampaň ČSSD se nese v podobném duchu jako demokratická – bezduché opakování zaběhlých a prázdných klišé proti konkrétním krajským programům.
   Všechny rysy samozřejmě vycházejí z ideologií, které obě strany vyznávají – zatímco Demokraté a čeští socialisté patří do proudu socialismu, který si s konkretismem a pragmatičností nikdy nedělal moc starostí, ODS a republikáni patří do konzervativního proudu, který se za ideologii ani nepovažuje. Sází spíše na řešení každodenních problémů. Je zřejmé, že dnešní doba je příznivá první alternativě – masová média a relativní blahobyt dávají prostor nereálným slibům všeho všem. Na druhou stranu by Američané v prezidentských ani Češi v krajských neměli ztratit úsudek a preferovat spíše strany se střízlivějším programem a politiky s regionálními zkušenostmi.