Příběh jednoho všedního odpoledne. Příběh o strachu a netrpělivosti, který rozesmutnil i Převozníka.
Kufry té dámy již byly již sbalené u dveří, možná až příliš pečlivě. Všechno bylo zdánlivě připraveno. Její domek byl už dlouho na spadnutí, spíše se již pomalu rozpadal a tak bylo rozhodnuto, že je nutné, aby odešla.
Když přišli stěhováci, našli ji uvnitř, jak bezcílně bloumá mezi stěnami. „Prosím, dejte mi ještě pár hodin, tolik je potřebuji.“ Byli však nesmlouvaví. „Babi, my víme nejlépe, co je pro Vás nejlepší, podívejte, skrz tašky už prosvítá světlo, může to na nás každou chvíli spadnout.“ Měli z toho baráčku strach a nechtěli tam otálet. Nakonec stařenku vlastně tak trochu odnesli. Pro její dobro, ta střecha by jí fakt mohla ublížit a ona už si to ve svém věku neuvědomovala.
Jejich práce byla hotova a tomu mladšímu to vrtalo hlavou, neměl pocit dobře vykonané práce, jako ten starší. Vrátil se do toho domečku. Jaké bylo jeho překvapení, když v něm narazil na Převozníka. „Co tady ksakru děláte?!" vyjel na něj „vždyť se to na Vás může zří…“ zbytek věty spolkl. Převozník mu ukázal, ať se lépe podívá na stěny.
Na těch stěnách byly kresby, které ta dáma již nestihla dokončit. Některým chybělo jenom pár tahů. V tu chvíli, mladý muž pochopil, kde udělal chybu. Měl zajistit, aby ta střecha ještě chvíli vydržela, nikoliv dostat babičku pryč. Byly to tyhle obrázky… Odpuštění (synovi, který pil), Přijetí (nevlastní vnučky) Smíření (se smrtí manžela ve válce), Vzpomínky (na krásné chvíle s dětmi) a Cesta a Naděje (nejasný proud světla).
Úkolem hospiců není zabíjet lidi. Jejich posláním je dát odcházejícím potřebný čas, v míru a s minimem bolesti tak, aby důležité obrázky mohly být dokončeny.
