Tenkrát na veterině

Paní Nováková vypadala dost zoufale, ale to u majitelů našich pacientů nebylo nic až tak neobvyklého. Vydechla si, postavila přepravku na stůl a oznámila nám: "Ztratila jsem snubák." Nechápavě jsme se na sebe s kolegyní podívaly. "No obávám se, že s tím Vám asi nepomůžeme" krčily jsme ramena. "Co je Čertovi?" sondovaly jsme opatrně, on se tak nejmenoval pro nic za nic. Ne, že bychom paní Novákovou neměly rády, ale když volala, aby se objednala, nějak to vždycky vyšlo na čas, kdy ordinovala druhá skvadra. "No jediná šance je, že ho sežral." Kocour aby sežral prstýnek? Div jsme si nepoklepaly na čelo. "Nojo, tak se ukaž," vytáhla jsem tu černou vřeštící kouli z přepravky. Doktorka na mě koukala z bezpečné vzdálenosti "Jste si jistá? Budeme ho muset zrentgenovat, asi nám ho nepodržíte co?" Jako bych cítila lehce ironický podtón.

Za chvíli ležel spící Čert zpět v přepravce a já vyvolala snímek. "Je tam" oznámila jsem doktorce. "Cože?" vyhrkla. "Je to on?!" Ptala jsem se po chvíli paní Novákové. Byl to on. A ona chudinka nevěděla, jestli se má radovat ze šťastného nálezu, nebo brečet, páč Čertík bude muset pod kudlu. Ten prstýnek už kocourovi ležel v žaludku určitě pěkných pár dnů.

Když doktorka doděla poslední úhledný steh a myla si ruce, slyšela jsem zakletí. "Dopr..." překvapeně jsem se na ní otočila. Operace proběhla nad očekávání hladce. "Nemám snubák" oznámila mi. "Cože?" vyprskla jsem smíchy. "Prosimtě, vždyť ta potvora ještě spí, koukni se na zem, asi Ti spadnul" smála jsem se jí. Ale prstýnek na zemi nebyl. Ani na zrcadle, ani na skřínce vedle umyvadla, nikde. Už nám tak do smíchu nebylo. Ukázala jsem na koš s biologickým odpadem "To není možný, nejsem debil" poťukala si na čelo. "Jak myslíš" řekla jsem a odnášela koš pryč. Koukala nechápavě.

Za chvíli jsem hýkala smíchy jak puberťák "U týhle operace Vám ale asistovat nebudu paní doktorko, fuj!" Když jsme vracely kocoura, už jsme se dusily smíchy obě a paní Nováková si nás nervózně měřila pohledem. Když viděla dva rentgenové snímky, na nichž zářil prstýnek, pověšené vedle sebe, nechápavě se na mě podívala. "Ten byl její, ukázala jsem směrem k doktorce. A koš, narozdíl od Čerta, nebylo nutný uspávat..." a hýkaly jsme všechny tři.