Sklepák

Pocit vlastní důležitosti chutnal fakt vznešeně. Vysvětloval jsem všem těm nulám, jak to mají udělat. Jak přesvědčit ostatní, jak prodat, jak se dostat vysoko. Jak si užívat život v luxusu. Ukazoval jsem jim přece, jak ten život chutná.
Trochu mi vadilo vědomí, že to je beztak marná snaha. Stejně jsou to ovce. Tupý stádo, který na to nemá. Nemá a stejnak nikdy nepochopí ten smysl.
***
Stejně jako ona. Přihnul jsem si ze sklenice a zadíval se na program. Na vrchu se šklebil nějakej skřet, prej kultura. Kultura ve Sklepě! Blbost, zašklebil jsem se podobně jako ten na tom papíře. Měl lehce debilní, ale snad dobromyslnej výraz. A stejně jsem na ní pořád myslel. Na její úsměv, když mluvila o filmech, o hudbě. "Ušpiň se trochu kulturou" smála se mýmu věčnýmu odporu... Kdyby jen s podobným zápalem dokázala pochopit byznys. Tu skutečnou podstatu dnešního světa.
Nic. Zahnal jsem to pořádnou porcí dobrýho jídla a ještě pořádnější porcí alkoholu. Můžu si to dopřát, přece na to mám. Znovu jsem se nad tím strašidlem ze sklepa musel ušklíbnout.
***
Když jsem vylezl z hospody, zahlédl jsem ostrá světla a pak už byla jen tma. V mysli mi proletěla hromada myšlenek a zastavily se u obrazu té, kterou jsem tolik miloval. Její pohled, snad ne pohrdavej, snad ne soucitnej. Chtěl bych jí říct něco krásnýho, ale nemám svoje myšlenky o co opřít. Byznys tuhle hloubku nenabízí.
Polejvá mě studenej pot, něco se na mě šklebí přes její rameno. Úšklebek, kterej má sílu. Sklepák! Snad se nevidíme naposledy...