Mám rád první sníh. Miluju ta rána, kdy mohu časně vyrazit... tohle je chvíle, kdy jsem blízko sám sobě... no a najednou mi stojí v cestě!
Mám rád první sníh. Miluju ta rána, kdy mohu časně vyrazit a být tím prvním, jehož kroky porušují netknutou plochu. Zrovna tak, jako to je dneska ráno. Včera večer bylo ještě 5 stupňů, což mi zajistilo, že za svítání jsem první z prvních, kdo si užívá čerstvou, sotva souvislou vrstvu sněhu.
Tohle je chvíle, kdy jsem blízko sám sobě. Ještě dumám o tom, co bylo minulý víkend. Je celkem jedno, na jaké akci jsem byl a co se tam dělo, ale dvě chvíle se mi vryly do paměti a nutí mě zamýšlet se znovu a znovu. První byla ta drobná dáma, vysoká sotva po moje ramena, ovšem změřit si mě dokázala jedním pohledem a pak mi řekla "To by mě zajímalo, co jsi vlastně zač..." a rovnou se mě i zeptala "Co jsi zač?". Překvapila mě. Takovou otázku jsem od ní nečekal. "Na to se mě ještě nikdy nikdo nezeptal" odpověděl jsem "a dost mě ta otázka děsí" přiznal jsem se. Druhá chvíle byla s mým dobrým kamarádem, který mi vysvětloval, jak nakládat s pocity. Prostě to pojmenuj, když Tě něco bolí, je to "bolest", když Ti někdo chybí je to třeba "osamělost", nebo prostě "smutek".
Chvíli se na své cestě zastavuji, abych se ukotvil v přítomnosti a rozhlédl, přede mnou je louka. I ta čeká na moje stopy, i když skrz sníh je ještě vidět tráva. Uvažuju o tom, jak souvisí ty dvě chvíle, na které vzpomínám. Že mi chybí pojmenování pro výsledek, kterého se snažím dosáhnout. Dokážu přesně říct, že žiju zdravě, že cvičím, medituju a čtu chytrý knížky, abych se "tam" dostal. A možná měla pravdu ta dáma, že vlastně nevím, co jsem "zač" i když jsou jasné cesty, jak jsem se tím stal. Že měl pravdu i můj kamarád, ale stejně mě to nenaučil a ten kýžený pocit pojmenovat nedokážu. Že je jasný proces, ale poněkud mi chybí cíl.
No a najednou mi stojí v cestě. Zčistajasna, málem jsem do něj vrazil. Kdybych nosil brýle, teď bych si je sundal a vyčistil, abych získal chvíli času na vzpamatování. Nenosím, tak civím a jen se bezradně rozhlížím. Nikde nikdo, ani stopa, stále čistá pláň. Ovšem přede mnou zcela zřejmě stojí přesně opačný problém, než mám já. Jasný a hmatatelný výsledek, jehož vznik je ovšem záhadný. Sněhulák.
