...dokázala zaléčit lecjakou bolístku. Na duši především. ... "Ta Tvoje polévka má stejně zvláštní chuť" ...
Viděla ho oknem, jak přicházel po cestě. Podle výrazu jeho tváře bylo jasný, že to není dobrý. Vyšla na zahrádku pozdravit ho a jen tak mimochodem vytáhla ze záhonku dvě mrkve.
Když pak seděl nad čajem, který dostal, než se uvaří polévka, lehce se mu rozvazoval jazyk. "Nevadí mi to tolik, když jsem přesvědčen o vině, ale..." slova o panském rozmaru mu úplně nešla přes jazyk. Byl zvyklý být maximálně loajální. Ostatně neměl na výběr. "... někdy prostě přesvědčený nejsem." Vnitřní vztek a znechucení se mu nedařilo úplně skrýt a tady vlastně ani nemusel. Jestli se vůbec dalo říct, že měl Kat nějaké blízké, tahle babka k nim rozhodně patřila.
Ona sama byla tvorem velmi nekonvenčním. Historky o jejím mládí se nesly široko, daleko. I teď, když k stáru obývala polorozpadlou chalupu, kterou občas nějaký chlápek od cesty připospravil, jí z očí koukala divokost snoubená s grácií. Ač neměla statut babky kořenářky, dokázala zaléčit lecjakou bolístku. Na duši především.
Svého hosta vyslechla a když pak přitloukl okenici, co se poroučela k zemi, nakrmila ho polévkou. Odcházel v podvečer a bylo mu na duši lehko, ani nevěděl proč. "Ta Tvoje polévka má stejně zvláštní chuť" chechtal se, když odcházel.
Prý "zvláštní chuť" musela se ještě usmát babka, když k večeru zalévala konopí u plotu. "Zvláštní chuť..."
