ONA hledá JI: Růže na pivu

Hledám změnu. Toužím po ženě, chci konečně ochutnat nepoznané. Jsi-li na úrovni, hledám zrovna Tebe. Zn. (Z)dravě a diskrétně.  

Inzerát byl zveřejněn. Snad aspoň tohle zabere. Doma už mě to nebaví, potřebuju čerstvý vítr do života. Každé ráno teď kontroluju nové vzkazy a každé ráno jich hromadu smažu, to je neskutečný, jak jsou některý lidi stupidní.  Ale po pár dnech přichází odpověď, která mě konečně zaujala!  „Ahoj! Líbí se mi, co píšeš. I já chci poznat a okusit něco nového, šlápnout za hranici všedních dnů.“ Tak teď to nepokazit. Vím, jak důležité jsou první zprávy. To oťukávání, nic neprozradit a zároveň zjistit co nejvíc o druhé straně. Už mám pár takových virtuálních rozhovorů za sebou. Vlastně je to vždycky stejný a pokaždý tak jiný.

„Dneska bych šla na výlet“ popisujeme si vzájemně rutinu svých dnů a touhu po útěku. Útěku do  pryč. Když je hezky sníme o útěku do přírody. Když je hnusně „Myslím na krb a výhled na hory nebo moře…“ sníme o krbovkách „Dala bych si s Tebou víno“ o víně a o peřinách.  „Mám chuť použít na Tebe šimrátko“ začíná se nám ta konverzace trochu zvrhávat. „Dneska bych to moc potřebovala“ odpověď ve stejném stylu na sebe nenechá dlouho čekat „Chtěla jsem pracovat, ale dneska je to asi ztracený“ … „Ještě, aby tak v Ráji pršelo“ … „Myslím na krb a výhled na hory nebo moře…“ … „Je mi zima. Chci krbovky, hrnek čaje a výhled na hory“ … „Chtěla jsem pracovat, ale dneska je to asi ztracený, chci si zalízt k Tobě po deku." Točí se to stále jedním směrem a moje zvědavost a touha začíná nabírat na intenzitě.

"Dneska jsem se navoněla v obchodě zvláštní vůní. Cítím se tak jinak!" A to je poslední tečka. Musíme se potkat a zájem je evidentně na obou stranách. Vypuká ladění kdy a kde. Hlavou mi běží tisíce scénářů. Hlásek pochybností se ozývá hodně nahlas. Píše mi sice, že mě má ráda a že ji vzrušuju. A to je vzájemný. Neví ale jednu podstatnou věc, cosi z reality se trochu přizpůsobilo.

Už stojím „u divné sochy“ jak zněla definice místa, kde po měsíci psaní máme konečně rande. V ruce svírám bílou růži, poznávací znamení, v hlavě mám kolotoč myšlenek a očekávání.  Vyhlížím, kdy se konečně objeví Ona. „Jéé, ahoj!“ Ozývá se za mnou hlas mého kamaráda Tondy. „Ahoj“ zní moje studená odpověď, no do pr…. fakt toho tady teď potkat nepotřebuju.

„Franto, ty vole, vždyť my to rande máme spolu!“ Koukám doslova s otevřenou hubou. Ta krásná neznámá, do níž jsem se zamiloval a o níž jsem po nocích snil se strachem, aby mi odpustila tu malou lež, že nejsem žena… Tak tahleta ženská má plnovous, jmenuje se Tonda a chodili jsme spolu na gympl. Teď mi dává  herdu do zad se slovy „Jdeme na pivo kámo!“.