Mám strach a přemýšlím o tom, že balancuješ na hranici života a smrti. Těžko říct, co by sis Ty sama si přála víc, kdyby ses teď probudila.
‚Nevěřím v Boha, ale modlím se za Tebe!‘ stála jsem u nohou Tvojí postele a držela pelest. ‚Věřím Ti, dáš to!‘ snažila jsem se vypadat silná, ale polykala jsem slzy.
***
Tolikrát jsi mi opakovala, že jsi nemocná. Nešlo tomu příliš věřit. Žila jsi stylem života, který se s vážnou nemocí, o které jsi tak často mluvila, příliš neslučoval. Přesto nemocná jsi. Máš nemocnou duši. To jsem pochopila už dávno, a proto jsem o Tebe přestala mít strach. Strach, že odejdeš. Strach, kterej stejně nic neřešil. Ale teď tady ležíš a já ho znovu mám. Mám a přemýšlím o tom, že balancuješ na hranici života a smrti, a těžko říct, co by sis Ty sama přála víc, kdyby ses teď probudila. Tvá ošetřená, zavázaná zápěstí mluví za všechno.
Vím o Tobě svoje. Nejsi silná, jenom sis na to hrála, snažila ses tak vypadat. Pochopitelně, dnešní svět není pro slabý. Proto ty pohádky pro okolí. Jasně, že bychom si všichni přáli, abys to přežila. Jasně, hlavně přežij, co záleží na tom, budeš-li mít trvalé následky, vždyť máš rodinu, která se o Tebe postará… Možná.
***
‚Nevěřím v Boha, ale modlím se za Tebe! Chceš-li odejít, udělej to. Nikdo Ti v tom nemůže zabránit…‘ nahlas jsem to ale vyslovila, až když jsem seděla sama v autě. Doktoři i Tvoje rodina by mě rozcupovali zaživa.
