Nešťastník

Seděl na vrcholku skály a koukal se na tu spoušť pod ním. Koukal se na sídliště plný paneláků, který v potemnělým večeru zhusta poblikávalo televizníma obrazovkama.

Podpíral si bradu a nevěřícně kroutil hlavou, kterou se mu honily tak temný myšlenky, jak jen duše jeho kalibru můžou mít. Už ho tady dávno nebylo potřeba. Tahle zpropadená civilizace si vytvořila vlastní hrůzy. Věděl, že na těch poblikávajících nesmyslech se odehrávají dramata a děsy, daleko za jeho možnostmi. Věděl, že v lidském povědomí je horší síla, než kterou má on sám. Že na těch jejich obrazovkách se to hemží neštěstím ve všech možných podobách. Válkami, nemocemi a entitami tak nesmyslnými, že… ani to nechtěl domyslet.

Nad jeho hlavou proletěl dravec, který zrovna ulovil myš. Myš, která snad ještě žila. A on ucítil její strach. Utěšilo ho to, snad aspoň tady nahoře, v horách, je svět ještě v pořádku. Snad tady ještě fungují původní zákony. Dramata, která není potřeba vymýšlet, která se prostě dějí. Přirozená dramata, která nekončí neštěstím, i když ten hlodavec je teď jistě jiného názoru. Věděl, co bude dál. Malá hlodavčí smrtka mávne svojí kosou a koloběh života se nepřeruší. Myška naplní svůj životní úděl a káně nakrmí svoje mláďata.   

Ne, tady není potřeba příběhů, u kterých se jiní budou kochat cizím neštěstím. Nikdo tady nepotřebuje debatovat o včerejším seriálu, ani o sousedovic koze, či snad vypouštět pneumatiky.

Opřel se o strom tak neopatrně, že si málem zlomil křídlo. Bolest, která s ním cukla, mu připomněla, proč to křídlo je černý. Cesta k poznání je nejistá a kluzká.