Některý ženský jsou hrozně nepříjemný, nadávají si hned u pozdravu, kritizujou navzájem svoji kuchyň a do všeho se montujou. Posuďte sami!
Sobotní dopoledne je vždycky stejné. Procházka do lesa, zavolat mamince a prokecat aspoň dvacet minut, než se chlupatice vyvenčí. Témata obvyklá, co je novýho, co je starýho, co budeš vařit a momentálně s příměsí nového potomka v rodině, čili papá, čurá, blinká… znáte to.
Telefon na druhé straně zvoní a já spokojeně nastavuju tvář jarním paprsků a ztrácím soustředění. „Ahoj“ ozve se z druhé strany maminka vlídně „Ty zvíře jedno chlupatý!“ Lehce polknu nasucho, nejsem na takové oslovení úplně zvyklá, ale co už. Za chvilku řešíme obvyklá témata. Sobotní oběd, nevynecháme snad nikdy. Se zaujetím poslouchám nový recept na vylepšenou omáčku, když tu prostě musím zařvat „Fuj to je!“ druhá strana se lehce odmlčí, pak chvíli pokračuje a nakonec vrací úder jasným „Hele nežer to!“ a za chvíli se můžeme přesunout k drbání ostatních členů rodiny.
Náš hovor se samozřejmě stáčí k přírůstku v rodině (za ten může ségřin realizační tým, aby bylo jasno) a do láskyplného babičkovského rozjímání, kdy se s dědečkem zase pojedou podívat a popovídat s maminou, jsem vyhrkla "Nelez tam!" blbý nápady je třeba zarazit hned. Pak se ptám jakou hračku mám malému pořídit, jestli velkého plyšáka? A po krátkém rozmyšlení na druhý straně se ozvalo, že to je vlastně fakt docela dobrý nápad. "NE! Ať Tě to ani nenapadne!"
Dál už jenom hodnotíme, že to jaro je letos nějaké ospalé a pomalé, svěřujeme se s plány na příští týden a loučíme se. „Tak ahoj, měj se mami… Ty potvoro nenechavá!“ a jdu vyhnat psí čumák z batohu jakéhosi turisty. „Papa, pozdravuj… Ježíši, Ty seš hrozná vopice!“ ozve se z druhé strany. Zajímalo by mě, pokolikátý už je dneska kočka Rózka jemně sejmuta ze stolu.
