Kdysi ho chtěla mít ráda. A on jí odmítl. Její nenávist bolela, a to doslova. A teď byla v jeho moci. Pomalu vzal provaz, kterým uvazoval loď a svázal jí ruce k tělu.
"Špíno!" rozpřáhla se k facce, jako už tolikrát. Rozkývala loďku, až ji to samotnou překvapilo. Tentokrát však její ruku zachytil. Byli beze svědků a bylo pozdě toho litovat. Jiná šance stejně nebyla.
Chytil jí pevně, nevykroutila se, takže bylo jasný, že jí má v hrsti. "Tohle ti nedaruju!" vztekala se. "Vážně?" Nadzdvihl obočí. Koukal na ní s úšklebkem a její vztek se mísil se strachem, až nakonec zůstala jenom hrůza.
Kdysi ho chtěla mít ráda. Kdysi ve slabé chvilce podtržené vínem, chtěla podlehnout jeho měkkému, modrému pohledu, chtěla mít společné tajemství. A on jí odmítl. Řekl jí, že s její nablýskanou noblesou nechce sdílet svojí temnotu. Od té doby ho nenáviděla. Její nenávist bolela, a to doslova.
V tuhle chvíli stáli osamoceni na loďce uprostřed řeky. A oběma jim běžel před očima film z útržků. Jak ona jehlovým podpatkem poprvé drtila jeho nohu. Jak mu poprvé plivla do obličeje. Jak ho donutila klečet na dlažbě, donutila ho, aby ji uspokojil a pak potřísnila jeho ústa. Kolikrát její podpatek drtil různá místa na jeho těle, kam všude kapal vosk ze svíček, kolikrát ho olízl jejich plamen a kolik mu dala facek.
A teď byla v jeho moci. Teď se jí vysmíval v místě, kde neměla pevnou půdu pod nohama a kde se ocitli spolu sami jenom divnou náhodou. A ona se nemohla bránit, neuměla plavat. Pomalu vzal provaz, kterým uvazoval loď a svázal jí ruce k tělu.
"Jen si křič královno" smál se jí, když ji potom dotáhl na břehu do boudy a uvázal ke stolu. Viděla bič a už ani nebyla schopná přemýšlet. Byla bezmocná, absolutně. Měla sucho v puse. Provaz dřel a škrtil. Pak vnímala jenom rány a bolest. Štiplavou, pálící. Zneuctil jí. Znásilnil její královskou ušlechtilost a pak jí chytil za vlasy tak, že jich pár vytrhl a zvrátil jí hlavu.
Přišla trochu k sobě, přes horečku už těžko vnímala co je sen a co skutečnost. Snad ji sluha podpírá hlavu a podává vodu. Pak nastala tma.
A potom "Co tady zase děláš ty zmetku?!" překvapení a vztek, když ho viděla mezi dveřma. A znovu ten pocit. Vztek vystřídalo čisté zděšení. Stál tam v černé kápi a díval se na ni. Jeho oči byly ledově modré a svítily. "Půjdeme Vaše veličenstvo," usmál se na ní, snad ledově, snad vlídně. "Já jsem Převozník." Venku se rozezněly smuteční zvony. Královna zemřela...
