Klaunova vina

Klaun často sledoval Královnin obraz. Ublížil jí a dobře to věděl. Ublížil jí mockrát. Mockrát se jí vysmíval, protože viděl, jak jí tehdy Převozník odmítl. „Kdyby Vaše veličenstvo nemyslelo na toho hloupého Převozníka a raději věnovalo trochu svrchované pozornosti obyčejnému Šaškovi!“ Říkával jí to se zlobou a trpkostí, říkával jí to s výsměchem, ale kdo by mohl být ošklivý na hloupého šaška?!

Je to už nějaký čas, co Královna zemřela. A na něj teď dopadla vina. Nikdy by si nemyslel, že jeho vlastní myšlenky ho budou pronásledovat a ničit hůř, než on kdy ubližoval jí. Teď Klaun věděl, jak je hranice mezi láskou a nenávistí tenká. Že ten neskutečný odpor, co cítil ke Královně, nebyl ničím jiným, než vlastní sebeobranou proti zlomenému srdci. Teď viděl, že neuměl milovat. A tak strašně by si to byl přál.

Denně klekával u Královnina hrobu v tiché sebetrýzni výčitek svědomí. Snažil se poslechnout rady jisté starší, moudré dámy a odpustit sám sobě. Marně. Nelze přijmout vlastní činy a nelze zapomenout, když omluva navždy zůstane nevyslyšena.

Věděl, že jemu samotnému mnoho času nezbývá. Bolelo ho srdce tím nejhorším způsobem. A tak vzhlížel každý večer k nebesům se strachem z příštího rána.

Dnes ráno k němu v zahradě promluvil klidným hlasem Převozník. „Šašku…“ řekl mu hlasem, který nenesl nejmenší stopu výsměchu, když poklekal na jeho úroveň, protože Klaun už se pod vlastní tíhou nemohl postavit na nohy „…i když milujeme, nenávidíme, těšíme a ubližujeme, nejsme nikdy zodpovědní za životy ostatních.“ Mluvil velmi potichu, ale zřetelně. „Pamatuj si, že je jediný život za který jsi zodpovědný, a to je ten Tvůj.“ Podíval se mu do očí svým ledovým pohledem, který se stal zářivým. „Jsem Převozník, pojď ukážu Ti cestu…“ natáhl k němu ruku. Klaun na něj udiveně pohlédl a přijmul pozvání otevřené dlaně.

A právě teď Šašek opouští svůj soukromý očistec a vydává se na druhý břeh, oproštěn od pozemské lásky i nenávisti.