Cejch

Ležela na břiše a pozorovala tu značku. Ten rozžhavený kousek kovu, který nebyl větší než tři centimetry a nedokázala ho přesně identifikovat. 'Je to W? Nebo je to M?' Nebyla sto to rozpoznat.

Každopádně znamenalo to pro ní patřit, dát mu celý tělo, celou duši a nechat na něm zodpovědnost za svůj život. Možná se trochu prodávala, líbila se jí představa života v luxusu. Líbila se jí nulová zodpovědnost za věci, který se dějou. Když přišel s tímhle nápadem, vlastně ho přivítala. Doufala, že to pro něj bude víc zavazující, než pro ni.

Na to teď myslela a připravovala se na bolest, která to označení bude provázet. Bála se jí, byla poslušná, odevzdaná a možná až rezignovaná, ale nebyla masochistka. Prostě se těšila, až to bude mít za sebou.

On o ní věděl svoje. Trval sice na tom, že ji zaváže oči, ale to dělal často, takže ji to nepřekvapilo. Byl něžnější než obvykle. Slyšela ho, jak jí obešel. Cítila jak jí stáhnul kalhotky. Plesknul jí přes zadek, aby povolila napětí. A pak přišla ta chvilka bolesti. Byla krátká a snadno se dala snést a hned nato ji "postižené" místo zchladil. Sundal jí šátek, ale nenechal jí, aby se podívala. Dal ji napít vína a počkal dokud neusnula.

Jaké překvapení pro ní bylo, když se probudila sama. Běžela k zrcadlu a než stihla začít zkoumat svoje tělo všimla si vzkazu, který na něm visel:

'Drahá, na svém zadku najdeš maximálně červený flek od vosku, který jistě do pár dnů zmizí. Nevlastním Tě a nikdy nebudu. Pevně doufám, že ani nikdo jiný. V komodě najdeš nějaké peníze. Přijmi zodpovědnost za svůj život, postav se na vlastní nohy a žij. Sbohem WM.'

Náhle pochopila, proč to vlastně nebolelo. Nejdřív brečela, potom se snad smála, když zjistila, že peněz od něj je hodně. A pak zase brečela. Ztratila pevnou půdu pod nohama, ztratila vedení.

Teď stojí před tím zrcadlem a ptá se sama sebe, jestli tohle zvládne... nebo?