Nemám ráda focení s atrapama. A už vůbec ne, když se dotyčná stydí a trvá na tom, že se svlíkne a až pak za ní můžu přijít.
Fotit proces svlékání má svoje kouzlo. Velký kouzlo. Tak jsem byla v polomizerný náladě, kterou mi ještě zkazila informace, že tou atrapou na focení jsou křídla. Otřepaný. Byla jsem kousek od toho tuhle akci zrušit.
Jenže když jsem přišla do ateliéru a seděla tam Ona, polkla jsem naprázdno. Drobná zrzka s krásným krkem. S tetováním, co se táhlo od ramene až na pravé prso. Na stehně měla poměrně čerstvý šlic bůhví od čeho. Vím to. Vím, jak neprofesionální bylo moje vzrušení. Ale nešlo zastavit, ani zmírnit. Měla zkřížené nohy a objímala svoje kolena, na kterých měla položenou hlavu. Atrapa byla sice mizerná, ale čert vem andělský křídla. Když ke mně vzhlídla, přestala jsem na chvíli dýchat. Ten pohled se popsat nedá. Bylo v něm všechno. Všechno, co jenom může být v jednom pohledu. Pokora a bolest, láska a moudrost, chtíč a nevinnost. Obě strany jedný mince. Najednou. To celý podtrhla lehce majznutá řasenka a pokus o úsměv.
Udělala jsem pár rychlých fotek, ale pak jsem prostě musela. Došla jsem až k ní a políbila jí na čelo. Hřála. Tak moc, že jsem měla strach se jí dotknout. Špičkou prstu jsem jí přejela od čela na bradu. Něco jsem řekla, ale hlas se mi třásl a byla jsem to spíš já, kdo potřeboval utěšit. Chvíli jsme se držely za ruce, pak jsem ztratila odvahu. Vrátila jsem se k foťáku a modlila se za to, ať se ty obrázky povedou.
Když jsem vzdala focení, sebrala jsem sílu a znovu došla až k ní. "Už ta křídla sundej," pokusila jsem se o úsměv "víc toho dneska nezvládnem". Sklonila se, políbila mi nohu a já viděla její záda. A v ten moment mi na chvíli vynechal i srdeční rytmus. Pochopila jsem všechny strany tý mince...
