Je načase zastavit Írán

V roce 2009 byl Írán blízko ke zvolení proreformního prezidenta, leč Ájatolláh Alí Chameneí, nejvyšší vůdce, zfalšoval výsledky voleb a rozmetal následné protesty. Minulý měsíc podobná snaha o změnu dovedla Hasana Rúháního k překvapivě dominantnímu vítězství a Chameneí to tentokrát považuje za triumf.

Když země zažije tak masivní represe jako Írán, pak každý vnější pozorovatel, doufající v lepší budoucnost, chce s obyčejnými Íránci vyrazit do ulic a patřičně oslavit dlouho kýžený úspěch. Veřejná prohlášení Rúháního vzbuzují optimismus, jelikož jsou diametrálně odlišná od protireformních a prorežijmních projevů bývalého ,,kvaziprezidenta'' Mahmúda Ahmadínežáda. Nicméně Rúháního zvolení nemusí nutně signalizovat stejný příslib pro zbytek světa. Regionální asertivita Íránu a jeho jaderná kapacita znamenají, že Írán je čím dál nebezpečnější.

A to i navzdory zcela zjevným slabinám. Inflace dosahuje 30% a hospodářství konzistentně klesá. 40% populace žije pod hranicí chudoby. Mezinárodní sankce limitují export ropy na pouhých 700 tisíc barelů denně, což je asi třetina za normálního stavu. To vše rezultuje v nedostatek základního zboží a rostoucí nezaměstnanost. 

I tak perský lev neztratil své čelisti a teokracie se přes noc nezmění na demokracii. Šedesátičtyřletý klerik Rúhání je loajálním služebníkem islámské země od jejího počátku. Několik let vedl Národní úřád pro bezpečnost. Ale především jeho pravomoci jsou dramaticky okleštěny ve prospěch jiných íránských institucí, které jsou převážně v rukou konzervativců. 

Zatímco íránská politika se změní méně, než výsledky voleb indikují, rovnováha moci a vlivu mezi Íránem a zbytkem světa se přehupuje ve prospěch Íránu. A to ze dvou důvodů. Za prvé, díky značným investicím do jaderné kapacity a i přes pokusy Západu a Izraele jaderný program zpozdit nebo sabotovat, bude Írán v dohledné době schopen vyrobit bombu, jejíž síla a účinnost by umožnily bombu klasifikovat jako sofistikovanou zbraň. Írán v době kratší než dva roky instaloval více než devět tisíc nových centrifug a zdvojnásobil tak svoji schopnost obohacování uranu. Někteří experti konstatují, že Íránu stačí doba v řádech mesíců k výrobě atomové bomby.

To celé odhaluje zásadní trhliny v postupu Západu vůči Íránu. Všechna jednání, jak přesvědčit Írán, aby opustil svůj jaderný program, byla implicitně kryta hrozbou, že jistý druh vojenské síly bude použit, pokud jednání selžou. Na podobné ,,výhružky’’ může být už brzy pozdě. Pokud by se nakonec Západ odhodlal k nějaké formě ozbrojené intervence, jejíž schválení by určitý čas trvalo, Írán by dokázal nashromáždit dostatečný arsenál zbraní, aby se účinně ubránil.V této situaci se přátelský prezident stává pastí stejně jako příležitostí. Může nabídnout lepší vztahy skrze postupného rušení sankcí. Na druhou stranu, Írán by mohl tohoto času využít, aby nadále zdokonaloval svůj jaderný program.

Druhým důvodem, proč je postavení Íránu stále silnější, je situace v regionu. Navzdory svým ekonomickým problémům je Írán všemocnou ,,bestií’’ v porovnání se svými sousedy a svůj vliv chce nadále expandovat. Paradoxně Irák a Írán jsou nyní spojenci. Írán má zčásti kontrolu nad Libanonem prostřednictvím nyní i v Evropě uznanou teroristickou organizací Hizballáh, kterou financuje. Írán poslal její členy do Sýrie, kde mají pomoci strhnout převahu zpátky na stranu prezidenta Assada. Barack Obama sice souhlasil s vyzbrojením rebelů údajně kvůli použití chemických zbraní na civilistech, racionálnějším vysvětlením však může být obava USA, že Assad se udrží u moci jako klient Íránu.

Tato drobná analýza může být ale až příliš ponurá a daleko od pravdy. Je možné, že příchod prezidenta Rúháního je milníkem pro nástup pragmatismu a méně agresivního postoje. Nový prezident sloužil jako hlavní jaderný vyjednavač a během své kampaně spojoval hospodářské potíže Íránu a ony markantní sankce a volal tak po zlepšení vztahů se Západem. Západ by měl dát jasně najevo, že nemá v úmyslu vmešovat se do mírového rozvoje v Íránu (pokud nějaký nastane). Zároveň by měl všák nadále usilovat o pokroky v jednáních o jaderném programu. Avšak opatrně.

Rostoucí riziko jaderného Íránu je dalším z důvodů, proč by Západ měl intervenovat v Sýrii nejen vyzbrojováním rebelů, ale především vytvořením bezletové zóny. To by znemožnilo použití Assadových nejúčinnějších zbraní - letadlových bomb - a zároveň umožnilo rebelům založit vojenské základny uvnitř Sýrie. 

Není v zájmu Západu, aby stát, který sponzoruje terorismus a odmítá právo Izraele na samostatný stát, měl být regionálním hegemonem. Západ stále má zájem a hospodářskou a vojenskou moc ovlivňovat dění v regionu. Když je perská říše na vzestupu, není na čase vycouvávat z Blízkého východu.