Egypt znovu na rozcestí

Muhammad Mursí byl věru nekompetentním prezidentem, leč způsob jeho sesazení by měl evokovat pocity smutku a nikoli radosti.

Už když byl Mursí před rokem zvolen prezidentem, byl jsem zdrženlivý v hodnocení výsledku voleb. Jako zastánce liberální demokracie sleduji s obavami víru Muslimského bratrstva, etablované politické strany arabského světa, že politika má být podřízena náboženství, z čehož pramení nepřátelské postoje k ženám, menšinám apod. Nepochybně bych býval preferoval vítězství umírněných sekularistů, kteří se právě zasloužili o tehdejší ,,úspěšnou’’ revoluci. Nicméně Mursího zřejmě demokratické a legitimní zvolení skutečně opravňovalo chopit se moci. Nejdůležitějším výstupem loňského dění bylo vydání se Egypta vstříc demokracii po třiceti letech diktatury.

I proto s úzkostí pozoruji současné události. Vypuzení Mursího kombinací hlasu lidu v ulicích a zjevně znovu všemocné armády vytváří velmi nebezpečný precedent pro celý region. Egypt nyní musí co nejdříve směřovat k předčasným volbám, jinak nejsou vyhlídky pro tuto nejlidnatější arabskou zemi moc růžové. Největší vinu na této situaci nese sám Mursí. Šíře protestů byla vskutku enormní, takže nešlo o nepočetnou skupinku nespokojenců. Jedním z důvodů je právě nekompetentnost prezidenta. Mursí neudělal z hola nic pro záchranu ekonomiky před hrozícím kolapsem. Egyptská libra a devizové rezervy se dramaticky zcvrkly, inflace se zvyšuje a nezaměstnanost rychle stoupá. Časté výpadky elektřiny, fronty na benzin, výrazný nárůst kriminality - jen střípky z egyptské mozaiky. Mursí se jen zajímál o finanční pomoc ze zahraničí, která směřovala např. z USA, Kataru či Saúdské Arábie. Kýžené strukturální reformy ovšem nikdy nebyly na programu. 

Místo vybudování nezávislých institucí - soudů, médií, civilních služeb, armády a policie, které jsou kontrolními mechanismy v dospělých demokraciích, se je Mursí snažil spíše oslabit. Činil nešikovná a zbabělá rozhodnutí, protlačoval spolustraníky na lukrativní místa a posiloval tak svoji moc. Každým svým krokem se snažil islamizovat egyptskou společnost. I samotná ústava ukládala legislativní moci, aby všechny zákony korespondovaly s islámským právem Šaría. 

Nově vytvořený precedent je nešťastný pro další vratké demokracie. Podporuje snahu nespokojených odstavit vládu od moci za pomoci narušení jejich vlády a ne legitimním způsobem, tedy v demokratických volbách. Je vysílán signál k opozici v celém arabském světě, aby se domáhala svých práv a svobod v ulicích a ne v parlamentu. V konečném důsledku to snižuje šanci na mír a prosperitu v regionu. Rovněž současná situace je špatnou zprávou pro islamisty všude na světě. Vytváří dojem, že pokud vyhrají volby, jejich soupeři budou používat nedemokratické prostředky, aby je vyhnali. Logickou odpovědí pak bude centralizace moci, aby tak minimalizovali pravděpodobnost sesazení. 

Egypt je znovu na křižovatce. Pokud se armáda bude chtít vrátit k moci, pak Egypt bude přesně tam, kde byl za vlády Husního Mubaraka, nicméně bez naděje, která tradičně panuje před revolucí. Jestli však armáda uspořádá nové volby, pak má Egypt šanci. Vojáci však budou muset přesvědčit islamisty, že když vyhrajou, budou moct převzít kontrolu nad zemí. Sama armáda je ovšem stále mocná, i přes novou ústavu a je možné, že v nové verzi hlavního zákona bude usilovat o větší pravomoci. Jistě by prahla po autonomii v otázce svého rozpočtu atd. Egyptská armáda hrála klíčovou roli v revoluci. Stála při lidech, když se jim povedlo svrhnout Mubaraka. Stále má důvěru mnoha Egypťanů, kteří k ní inklinují v dobách krize. Pokud generálové chtějí splatit tuto důvěru, musí Egypt vrátit na cestu k demokracii.