Arabské jaro v Turecku?

Zranění lidé, slzný plyn, vodní děla - obrázek jak z Káhiry, Tripolisu nebo jiného hlavního město brutální diktatury. A přitom řeč není o náměstí Tahrir, ale Taksim v metropoli Istanbulu, největším evropském městě a centru byznysu v ,,demokratickém’’ Turecku. Současné protesty jsou jasným signálem rostoucí nespokojenosti Turků s premiérem Erdoganem, který je mnohými považován za nejdůležitějšího lídra od dob Atatürka. Vzpoura se neobyčejně rychle rozšířila do všech koutů země a vyžádala si první oběti.

Primární jiskrou vlny protestů byl vládní plán na zastavení parku Gezi, jednoho z posledních zelených míst v Istanbulu. Nesouhlas s tímto postupem promptně akcentoval s následnými zákroky policie na ,,okupanty’’ problematického parku. Pro protestující je park Gezi symbolem autoritářského vládnutí premiéra Erdogana. Dalo by se říct, že pozdvižení v Turecku je dalším důkazem, že islám a demokracie nemohou koexistovat. Nicméně religiozita je v tomto případě irelevantní. Skutečné ponaučení těchto událostí je v autoritářství. Turecko se nedokáže vyrovnat s demokratem ze střední třídy, který se chová jako osmanský sultán.

Erdogan ovšem v několika věcech zasluhuje kredit. Růst HDP se pohybuje v průměru nad 5% ročně od doby, co se Strana spravedlnosti a rozvoje chopila moci v roce 2002. Vláda byla schopna prosadit fundamentální reformy, načež v roce 2005 započaly přístupové rozhovory s Evropskou Unií. Na rozdíl od svých předchůdců byl premiér schopen uklidnit vztahy s zhruba 15 milióny utlačovaných tureckých Kurdů. Sečteno podtrženo, Turecko se stalo paradigmatem pro národy, které si prošly Arabským jarem. 

A přitom už dlouhou dobu panují pochybnosti o Erdoganovi, který definoval demokracii jako vlak, ze kterého je potřeba vystoupit po dosažení jakési stanice. Mnozí se obávají hlubokých náboženských kořenů uvnitř strany, které by mohly vést k islamizaci Atatürkova pyšně sekulárního státu. Problémem není islám, ale Erdogan. Věří, že když disponuje většinou, má právo, zjednodušeně řečeno, dělat si, co chce až do příštích voleb.  V mnohých případech moc využil efektivně, jinde však zachází příliš daleko a kontrolní mechanismy selhávají. Lidé spříznění s jeho stranou jsou dosazováni do justice, armády, provincií a získavají veřejné zakázky. Cenzura se postupně stává významnějším fenoménem. Pro demonstraci, číslo uvězněných novinářů je vyšší v Turecku než v komunistické Číně. Už i jeho straničtí kolegové se bojí postavit se mu. Erdoganův sociální konzervatismus se transformoval do sociálního inženýrství. 

Nynějším rizikem je, že Erdogan upevní moc ještě drastičtěji. Stanovy jeho strany diktují, že zákonodárce je limitován na tři volební období, což znamená, že po roce 2015 by Erdogan měl opustit svůj úřad. Změna tohoto pravidla se nezdá nijak nerealizovatelná. Premiér Erdogan by ovšem měl opustit svoje současné ideje a připravit se na předání moci uvnitř strany více ,,státnickému’’ politikovi. A to ze dvou důvodů. Za prvé, jeho popularita klesla na minimum a symbolizuje tak správný čas na odchod. V opačném případě se může stát, že vláda nebude schopna vládnout. Za druhé, Erdogan by měl chránit své nepopíratelné úspěchy, které jsou nyní vystaveny enormnímu riziku v podobě zpomalujícího se hospodářského růstu, ochladnutí vztahů s Evropskou Unií nebo znovu zažehnutého konfliktu s Kurdy. 

Debata by se pak měla posunout směrem k nové ústavě, která by nahradila tu současnou, zhotovenou armádou v roce 1982, a byla by dosažena kompromisem napříč parlamentními stranami. Jedním z hlavních bodů by pak měla být decentralizace státu. Pokud Erdogan rezignuje a věnuje zbývající čas ve svém křesle právě reformě ústavy, obnovení rozhovorů s EU a vylepšení vztahů s Kurdy, zaslouží si významné místo v turecké historii.