Všechno je jednou poprvé

...ale některá poprvé by si člověk snad i odpustil. V momentě, kdy je prožívá, si uvědomí dosavadní štěstí na okolnosti. Nikdy mi o dovolené nebylo blbě... Nikdy jsem nemusela dokončit etapu autobusem, vždycky po svých...

(28.8.2019) Po noci strávené bojem s horkem, zimou a nevolností jsem zralá na odpis a ne na pochod se zátěží. K možným příčinám připočtu i vodovodní vodu, které jsem se na Kuksu napila, otázka ovšem zní, jak se svépomocí dostat do použitelného stavu. Na snídani nemám ani pomyšlení, s vypětím sil se přinutím sníst tu poslední suchou sušenku šetřenou na páteční kapky vitaminu D. Šnečím tempem sbalím svoje věci, na nepoužitelnou wifinu nemám nervy, tak případné možnosti přesunu busem hledám na datech a do toho si připomínám, že předloňská viróza měla daleko horší následky. Na závěr vzpomenu i ty, kdo došli treky s plnou polní v nepochybně horším stavu, vrátím klíče a odploužím se na známou cestu, přece nemusím jít závodním tempem. Když nemůžeš, dávej si dílčí cíle, připomínám si, tedy aktuální priorita zní dojít do města, koupit piškoty a pak se rozhodnout, co dál. U farmy se dnes platí za průchod, prý tam všude po lese jsou hroby padlých vojáků a je od nás ošklivé po nich šlapat vzdor regulérní cestě a modré značce. Desetikorunu obětuju snadno, sílu na dohady nemám, od vybírajících díťat dostanu potvrzení, za normálních okolností bych se snad i pobavila. Aspoň si ušetřím opakované přebíhání silnice šlapáním po polní cestě, kterou snad ani nemám v mapě, následně úspěšně minu ten Penny Market a dojdu až na náměstí.

Nakoupím v infocentru pohledy a známku, ten Penňák naštěstí není daleko. Vezmu jen piškoty, dělat zásoby na zítřek není nutné, hotel zamluvený v Náchodě je podle mapy za rohem od dalšího obchodu stejného řetězce. Tentokrát mě nikdo nepustí a tak mám co dělat, abych ten velenákup zvládla bez dramatizací. Uf, povedlo se a už nákup v parku na náměstí opatrně testuju, přitom si pohrávám s myšlenkou zbytek dnešního programu zrušit, ubytovat se co nejdřív a zalézt do postele, ale nemůžu najít, od kdy se můžu na hotelu hlásit. Nakonec zvítězí touha po výletě do Hronova, Babiččino údolí zmeškat nechci a ten den by mi prostě chyběl. Na asi třetí pokus najdu červenou „Cestu Boženy Němcové“ a vydám se k Babiččinu údolí. Po cestě je spousta laviček a taky studánka, ze které se odvážně napiju, co se může stát nejhoršího, že, cíl se blíží kupodivu docela rychle a s tím se zahušťuje provoz dalších návštěvníků. Při jedné za zastávek zaznamenám pozdrav od nějakého opeřence na svém batohu, zasáhl i nosorožce, provizorně vše očistím jediným vlhčeným ubrouskem, který takhle narychlo najdu. Prvním stavením je Lovecký pavilon, který nechala vybudovat vévodkyně Zaháňská, a o kousek dál už stojí zámek s parkem. Babičku s vnoučaty obdivuju překvapivě brzy, myslela jsem, že postup bude pomalejší. Bez touhy po zastávce minu občerstvovačky a další stánky, jen kočičí magnetce neodolám, a o kousek dál čeká Staré bělidlo a Viktorčin splav. Lidi se pod ním normálně máchají, teplo je opět značné, takhle chytnu ten úpal či co akorát znova.

Následně se raději otočím, ráno vypátraný autobus jede v podstatě z míst, která jsem dopoledne obešla jen těsně, a neodolám exkurzi ve mlýně. Pochopit mechanismy se mi opravdu nedaří, ale aspoň se ve sklepním prostoru zchladím. Na mandl už nejdu, jednak je to další lístek a pak si nějak matně vybavuju, že autobus by měl jet v 15:50 něco a to budu mít při dnešním tempu jen tak tak. Navíc začínám pokašlávat, asi alergie, uvědomím si, jak skončily včerejší léky a už se nedivím. Mohlo by být i hůř. Na zastávku dorazím včas a zjistím, že si pamatuju cosi buď odjinud, nebo s přestupem, autobus do Náchoda jel v 15:19 a další jede až v 17:19, to jsem si mohla torzo dnešního výletu užít víc. Nemám ani chuť na nic z nedalekého kiosku, tedy po opakované kontrole, že čekám ve správném směru, prosedím většinu doby na zastávce a snažím se neusnout. Konečně se soukám do skoro prázdného povozu, toho plyšáka budu muset doma vyprat, a za chvíli už vystupuju s ostatním osazenstvem kdesi v cílovém městě. Mapa je mi samozřejmě k ničemu, navíc jsem nedojela na nádraží a trochu se zorientuju až po nalezení zjevně hlavního tahu Praha-Polsko. Na mobilu najdu podrobnější mapu, sbohem, zbylá data, a brzy už se hlásím v hotelové restauraci o klíče od zamluveného pokoje. Zaplatím, vyslechnu poučení o době snídaně a poroučím se nahoru. Tam si uvědomím, že nemám co? Správně, heslo na wifinu, takže zpátky dolů. Pro jistotu zkusím lampičku u postele, nesvítí, a stejně tak „velké“ světlo. Seběhnu zpátky dolů, nenadšená servírka mi poskytne heslo, v restauraci wifina funguje skvěle, a vydá se se mnou zkontrolovat ta světla, protože prý není možné, aby to nesvítilo. Na ni vypínače reagují a to oba, připadám si jak blbec, odmávne to slovy „hlavně, že to svítí teď“ a zanechá mě osudu. Vybalím, vykoupu se a zalezu rovnou do postele. Než si něco přečtu na mobilu nebo třeba napíšu deníček, usnu. Proberu se těsně před devátou, uvařím si čaj a po hlášení domů odpadám definitivně.

/předchozí díl: Výzev se nelekat!

/pokračování bude