Postřehy z lockdownu

Třetí ze čtyř letošních divadelních představení je slušně řečeno ve tmě. V parku pácháme přečin a dáváme si svařák. Z naší nezodpovědnosti nejspíš vymře půlka Prahy. Jdu do OBI jen proto, že se to může. A tak dále a tak podobně.

1.3. Normální pondělí, do kabelky uložím desky s kopií pracovní smlouvy včetně jmenování do funkce (to jako že jsem pro pracoviště hrozně důležitá), kopií smlouvy na byt a aktuálním účtem za internet na příslušné adrese. Druhý výtisk onoho vyúčtování poskládám do pouzdra na doklady, to kdybych si někdy v příštích třech týdnech náhodou jen přehodila peníze a doklady do jiné kabelky, a můžu vyrazit. Vlastně se mi až tolik neděje celý ten rok s covidem, Do práce chodím pořád. Ve světlých chvilkách jsem ráda, že jsem se na české zdravotnictví ještě nevykašlala.

Po celý pracovní týden v autobusech a ulicích nepozoruju žádné snížení provozu, odpovídá zhruba jarním nebo velikonočním prázdninám už pár měsíců. Loni to byla jiná liga, tři lidi v harmonice na hlavní lince, to už se asi nevrátí.

2.3. Fasuju dvě balení originál Aspirinu, že prý mám brát jednu tabletu týdně jako prevenci těžkého průběhu.

4.3. Ranní výpravy mi zpestří erouška hlásající, že jsem minulý pátek měla rizikový kontakt. Po prvotním návalu hysterie si uvědomím, že se nic dít nebude, ten den jsem byla jen v práci. Tedy nebýt propagované apky, nic nevím a bylo by mi blaze. Mobil mi hlásí, že na večer máme lístky do divadla. Třetí ze čtyř letošních představení je slušně řečeno ve tmě. Když jsem za loňské jarní vlny navrhla předplatné neobnovit, že z něj stejně nic nebude, byla jsem za blázna.

5.3. Po dlouhé době (asi poprvé od léta, no, spíš dokonce od prvního lockdownu) budu celý víkend doma bez toho, že bych někam šla. Ono tak trochu není kam, aspoň si doma pořádně uklidím. Máma mi do telefonu brečí, že sama doma nevydrží. Mám, jako už několikrát, osypané tváře a těším se, že budu moct být s holou pusou.

6.3. Vymluvím se na stále odeznívající blokádu krční páteře a celý den proflákám. Léky už pár dní neberu, tohle lepší nebude. Ne dokud se nedostanu do lázní. Minimální pudy dělat cokoliv jiného, než vysedávat u PC, naznačují, že toho mám plný brejle. Všeho. Práce. Plyšáka toužícího po mazlení. Téhle podělané epidemie. Vás všech, co si myslíte, že jsem za vodou. Vás všech, co už pilně vymýšlíte program na veškerý můj volný čas v příštích několika letech. I vás všech, co o mě máte péči, jestli ještě vůbec žiju a nezdechla jsem na covid.

7.3.  Vyšůruju první dlouho opomíjený kout, během čehož asi třikrát použiju inhalátor mající ambice nahradit proticovidovými opatřeními zapovězenou solnou jeskyni. Moc to nefunguje. Asi začnu závidět psycho lidem, že můžou mít sezení online.

Provoz je stále stejný, od pondělka do středy víceméně v normě, ve čtvrtek a v pátek přece jen jde dolů. Dostala jsem předčasně menstruaci, je mi blbě a mám depku z toho, že jsem doma zatím moc neuklidila. A taky z toho, že stále nikam nemůžu, jen tak na okraj. Mám proti běžnému provozu nadměrnou spotřebu chleba, ovoce a zeleniny. Nebo že bych se dva až tři dny v týdnu sprostě přiživovala jinde?

13.3. Vrhám se na další temné kouty. Tady jsem přece uklízela nedávno, proč je tam tolik prachu? Jdu pro květníky do OBI jen proto, že se to může. A taky moje kytky potřebujou přesadit. Aspoň ty z nich, které přežívají moji "péči" i to, že je občas pan kocúr okouše. Beru rovnou dva petrklíče (záměrně nepíšu primule). Ne že bych je potřebovala, prostě se mi líbí. Jak málo v téhle době stačí.

14.3. Pán vyspává, nemůžu luxovat, tak toho zase moc neudělám a v podstatě jen vařím. Sakra, zbývá poslední víkend bez výjezdu! No, nejspíš ne, uvolnění přesunu před Velikonocema opravdu, ale opravdu nevěřím od vyhlášení lockdownu. Ne, mami, nedělala jsem si prču. Ani s lockdownem, kterému jsi třikrát nechtěla věřit, ani s jeho trváním. Fejsbůk mi vyhazuje první fotky z loňského výletu na kandíky. Byl poslední před lockdownem. Jak jsem se tehdy bála, abych se v neděli večer dostala zpátky do Prahy. Po roce střídám rezignaci, otrávenost, vztek a pocity marnosti jako na běžícím páse. Možná se brzy dočkám těch psycho sezení online.

Ani v dalším týdnu provoz nepadá. Divné. Nebo asi ne. Dá se říct, že skoro lockdown tu máme od Vánoc. S výjimkou situaci neodpovídající předvánoční pauzy je většina věcí zavřená od října. Tedy se dá předpokládat, že venku jsou už nějaký pátek k vidění jen kusy s jasným cílem cesty. Touha klientů po pokecu bude s prodlužující se dobou zákazů stoupat. Za mě je značná už teď. Pohrávám si s myšlenkou vypadnout. Aspoň na den. Loni na jaře jsem se vážně držela doma. Na podzim už ne. Chtěla jsem využít toho, že prakticky všechny moje obvyklé přesuny šlo označit jako "nezbytné". Protože až přitvrděj... Mám alergii, nejspíš umocněnou stresem, a odpírání účinného zásahu mě štve čím dál víc.

20.3. Připadám si jak zločinec, když se balím na megacestu do jiné čtvrti. Ty věci, co mám pro ségru, peníze, doklady, mobil, čtečku. A kdyby mi zbyla ruka na jídlo, které chci cestou koupit, nebylo by to špatné! Pácháme meganezodpovědnost, u ségry je zrovna i máma. Hrdě mi líčí, jak mnou vytištěná a poslední možný víkend doma zanechaná prohlášení používá opakovaně. Přece nebude plýtvat papírem! Členové tří domácností na jednom místě. Uzavřeném. Z toho nejspíš vymře půlka Prahy. Za plného dodržování všeho nelze normálně žít. V parku pácháme další přečin a dáváme si svařák. Pro mě je tuto zimu první, a to už vlastně začíná jaro. Půlka lidí se prochází s nasazeným respirátorem. Nebo snad půlka courá nezodpovědně bez náhubku? Švagr prý byl před pár dny odchycen strážci pořádku, že městský park není les a náhubek se tam musí nosit.

21.3. Nakládám do auta mimo tašek i desky s důkazy, že jsem v Praze oprávněně, a vyrážím na nákup. Trochu neplánovaně už před obědem, došla mi hlína na přesazení těch kytek. Jednoho chcípáka miláček vyklopil na koberec. Kašlu na čtyřnohou návštěvu a luxuju to nadělení, než bude všude. Dál se nedostanu, bílej šel domů, můj zalehne.

V práci stav nezměněn. Taky bych si ráda oprašovala jazyky, věnovala se ručním pracem nebo učila zcela nové věci jen proto, že jsem přišla o většinu obvyklého programu a mám tedy na to čas. Vděk za to, že se u mě nic moc nezměnilo a stále mám práci s plným příjmem, se střídá se vztekem, že mi tyhle veletoče nic nového nepřinesly. Autobusy jsou čím dál plnější a teplé počasí vylákalo ven spoustu pivních skautů i omladiny. Kde je šikovné výdejní okénko, tam bezpečně najdete srocení s půllitry a kuřivem. Co chvíli dorazí i policie obého druhu. Fejsbůk mi stále vyhazuje kandíky z nejrůznějších let. Prý už i letos kvetou, tvrdí reference odvážnějších. Tohle jaro se na Medník fakt nedostaneme. Nejradši bych do toho kopla.

27.3. Čtvrtý víkend za sebou doma jsem byla naposledy? Asi před deseti lety, když hrozila nákaza kočičími nemocemi. Velký úklid jsem stále nedokončila, a už můžu začít nové kolo. Že by na tom doma omílaném prášení se z hlavy něco bylo? Mohla bych si aspoň udělat nějakou výzdobu, ale do krámu kvůli tomu nepolezu. Lockdown, milánkové!

31.3. Co jsem neobjednala na Rohlíku, to mít nebudeme. Zítra bude v obchodech extra masakr. U nás i přes relativní poklid posledních dní asi taky. A ještě Apríl do toho. Škoda, že mě kreativita opustila ještě v minulém tisíciletí. Smutně si uvědomuju, že foťák už celý měsíc zahálí. S tím by se mělo něco udělat...

/úvodní obrázek (c) Pixabay