Mezi dvěma světy

Adriana věděla, že je nenápadná asi tolik jako její šatičky. Přesto jí to nedalo a ometala ve vilové čtvrti déle, než by se slušelo a patřilo. Jako záminka mohl případně posloužit vlčák patřící jejímu manželovi.

Tu uňafanou obludu bytostně nesnášela a Libor to věděl. Divné, že nepojal podezření, když se Adriana poslední dobou co chvíli hrnula do večerního venčení. Ještě aby ji připravil i o tyhle kratičké chvilky. Stačí, že si upravil pracovní dobu tak, aby ji mohl vyzvedávat v práci, a resty dodělává z domova. Přitom byli s Pavlem tak opatrní, nikdy ji nedoprovázel. Někdo je musel prásknout.

Konečně zahlédla nablýskané černé BMW. To byla dneska doba! Ta jeho chudinka jistě už za záclonou zírá z okna. Nepracuje, tak nemá moc jiné zábavy. Prý už s ní dávno nespí. Fyzická aktivita jí na první pohled chybí, pěkně přibrala. Zpoza rohu se vynořila povědomá postavička s minipsem na vodítku. Bezpečně poznala Alici, dceru Pavlových sousedů. O generaci mladší holka, která si Adrianu vybrala za nejlepší kamarádku. Ta puberťačka ji už nebavila. Připomínala jí, že téměř ve stejném věku by dnes byla dvojčátka, která se nakonec nenarodila. Hlavně že si kvůli mim zkazila život svatbou s Liborem. Nikdy ho nemilovala, ulítla s ním na jednom narozeninovém mejdanu. Její přítel studoval v Paříži, přece nebude sedět doma. Když zjistila, že je těhotná, rodiče ji donutili si Libora vzít dřív, než její stav bude vidět. Krátce po svatbě potratila, ale Libor se za žádnou cenu nechtěl rozvést. Byl si nejspíš dobře vědom toho, že Adriana je mimo jeho ligu a o takový kus by už znova nezavadil. Pár let se snažili o další dítě, ale neúspěšně. Nakonec se smířila s tím, že jí mateřství není souzeno.

Vypnula prsa, když Pavel zajel k vratům, a s hranou nenápadností se přiblížila k autu. "Dobrý večer!"  Na veřejnosti si pro jistotu vykali. "Dobrý večer!" Byla ráda za rozbité dálkové ovládání vrat, která se tak musela odemykat klíčem. Měli díky tomu čas vyměnit si pár slov. Musí TO Pavlovi říct. Pohledem zavadila o dárkovou taštičku s logem toho nového zlatnictví na náměstí pohozenou na sedadle spolujezdce. "Dal bych to vám," neušel vteřinový zájem Pavlovi, "ale už sem tady, tak nemůžu." Alice zatím došla k povedené dvojici. Koukala jak zjara. Nevěděla, na koho ti dva to divadýlko hrají, přece si normálně tykají a nikdo další v doslechu nebyl.

"Ahoj!" Mrkla na ty dva. Odpověděli jen na půl pusy, zaujati jeden druhým. Moc času na živý pokec nemáme, blesklo Adrianě hlavou. Sice jí Pavel často volá do práce, ale to není ono. Taky za ní skoro denně chodí po škole Alice, že se doma nudí. Není jí hloupé vysedávat půlku odpoledne někde, kde nemá co dělat. Naštěstí je ještě naivní, a přitom už dost šikovná, aby mohla ledacos Adrianě vyřídit. Dokonce se nediví poslední dobou častým požadavkům na donesení jídla. Tu pizza, tu zákusky, pak zase popcorn... Možná ještě věří na čápa! Pro tentokrát výjimečně pochopila, že zaclání, a odkráčela domů. Chudinka, pomyslela si Adriana, nejlepší je na ní ta její čivava.

"Musim jít, tak dlouho odemykání vrat přeci jenom netrvá..." omlouval se Pavel, když za Alicí zapadla vrátka. Za živým plotem poslouchat nebude, svou velkou kámošku zbožňuje, jiskry nevidí, zvonky neslyší. Rozloučili se bez okázalosti. Moc času už nemají. Až skončí doba utajování, Libor ji donutí zůstat doma...