Italská zmrzlina

Jednoho dne se i u nás objevil pojízdný pultík s nápisem "Italská zmrzlina". Mohla jsem jen smutně koukat, jak si šťastnější spolužáci a sousedi odnášejí kornoutky s rovnou třemi kopečky či dokonce plné misky.

Psaly se první roky devadesátek, a kdo ještě nevyrazil do zemí léta zapovězených, tomu jejich vymoženosti přišly naproti až pod nos. Jednoho dne se i u nás objevil pojízdný pultík s nápisem "Italská zmrzlina". Několikrát se v ulicích posunul, asi překážel, až nakonec zakotvil na travnatém plácku nad sídlištěm. Nejdřív jsem nechápala, jak ho tam dovezli, museli by po chodníku a po něm přece auta jezdit nesmí. Brzy jsem to ale přestala řešit, prostě tam stál a byl zdrojem pokušení. To ještě násobili spolužáci básnící o tom, jak je zmrzlina odtud úžasná.

Exotická dobrota měla jeden háček, nebo spíš pořádný hák. Byla drahá, kopeček za tři koruny a kornoutek za korunu. Považte, kornoutek nebyl zdarma jako všude jinde, musel se platit nejen pro dítko na mraženou pochoutku příliš malé, ale i při zakoupení zmrzliny. Suma sumárum, za jeden kopeček do kornoutku by byly v cukrárně na náměstí tři a ještě by zbylo. Když jsme moc kňučely, že chceme tu italskou zmrzlinu, odvedla nás máma na náměstí a každé koupila jeden kopeček toho jednoho druhu, co starý pán v cukrárně nabízel. Malým tím pusu zavřela, ale mě nemohla uspokojit JAKÁKOLIV zmrzlina, chtěla jsem jedině tu speciální z vozíku.

Jenže jsem mohla jen smutně koukat, jak si šťastnější spolužáci a sousedi odnášejí kornoutky s rovnou třemi kopečky či dokonce plné misky z domova donesené. Šest, ŠEST druhů tam nabízeli! Vozík mě sváděl každou cestu ze školy a každou vycházku do města na nákup. Bylo potřeba najít cestu, jak ji také ochutnat. Přijít k italské zmrzlině tak, aby se to nedozvěděli rodiče. O další kolo připomínek, že jsem se nerozdělila, jsem prostě nestála. Koupit si ji cestou ze školy, to nešlo. Nedolízala bych před návratem domů, a taky, co kdybych pak do sebe nedokázala natlačit oběd? Navíc se se mnou vracel na sídliště spolužák, jehož maminka nechodila do práce stejně jako moje. Musela jsem zkrátka vymyslet, jak se dostat ven bez doprovodu v dobu, kdy nebudu podezřelá.

A tak jsem jednou po obědě doma oznámila, že se chci jít projít. Sama. Detailně jsem popsala bezpečnou trasu nad sídliště, zadem kolem školy přes fotbalové hřiště a zpátky domů. Dostalo se mi upozornění, že se mám brzy vrátit, neboť jdeme na kreslení do kulturáku. Na kurz, který byl zaplacený pro dva lidi, ale chodily jsme tam čtyři. Přišlo mi to dost divné, ale černá účast zejména mojí osůbky zjevně nikomu nevadila natolik, aby na ni upozornil. To ovšem odbočuju, zkrátka a dobře jsem se dostala ven v příhodnou dobu na malou dobrotu po obědě. Desetikoruna v kapse u sukně zůstala nepovšimnuta, s čímž jsem počítala.

Rozhodla jsem se pro tři příchutě, když už, tak už. Tolik zmrzky najednou jsem doposud neměla a nehrozilo, že by se situace mohla změnit. Na mladší se musely brát ohledy, prostě buď ráda za tu trošku a nestěžuj si. Navíc právě tohle množství mělo tu výhodu, že šlo zaplatit jedním kusem. Žádné cinkající mince, které by mě při odchodu nebo návratu mohly prozradit. Vybrat si z palety druhů jen tři nebylo jen tak. Ještě upozornění, že mám být opatrná, aby mi ta nálož nespadla, a mohla jsem pokračovat v cestě.

Opatrně jsem přešla ulici, už, už, tady tou skoro žádná auta nejezdí, a než jsem se nadála, většina vzácné zmrzliny skončila v prachu cesty. Pokusila jsem se aspoň kus sebrat, ale výsledkem byla jen ulepená ruka obalená špínou ze země. Do háje! Takhle nemůžu domů. Kam se mám utřít? Tráva nepomohla, musela posloužit sukně. Samozřejmě uvnitř kapsy, převlékání po návratu by nezůstalo nepovšimnuto a žádná uvěřitelná historka mě honem nenapadla. Dolízala jsem to, co zůstalo v kornoutku, došla oznámenou trasu a přesně akorát dorazila domů. Jestli byla ta italská zmrzlina opravdu lepší, než česká z náměstí, si už nepamatuju.

/Inspirováno článkem kolegyně blogerky L.Š. o drahé zmrzlině.

/úvodní foto já