RECENZE: Pan Nikdo se vynořuje z bílé tmy. Děti ani nedutají

Na jevišti brněnského Divadla Polárka se z bílé tmy postupně vynořuje svět, kde čekání na tátu přerůstá v0něco hodně děsivého. Adaptace knihy Dory Kaprálové staví na dětském strachu, který se začíná zhmotňovat.

Dora Kaprálová

Narodila se roku 1975 v Brně. Vystudovala dramaturgii a scénáristiku na JAMU. Ve své tvorbě se zaměřuje na fragmentárnost, asociace a každodenní situace. Žije v Berlíně a její knihy zahrnují jak beletrii pro dospělé, tak texty pro děti.

Inscenace Pan Nikdo a bílá tma pro děti od 9 let vychází z dětské knihy brněnské rodačky Dory Kaprálové, spolu s kterou připravila dramatizaci také Viktorie Knotková. Režie Jiřího Hajdyly pracuje s prostorem foyer, hlediště i jeviště už před samotným začátkem představení – postavy se náhodně objevují a mizí, než hra oficiálně začne. Hranice mezi „divákem“ a „děním“ se začíná rozpadat dřív, než si to vůbec stihnete uvědomit.

Děj se odehrává v bytovém domě, který se zaplňuje odpoledními návraty svých obyvatel. Postavy fungují spíš jako typy než jako klasické charaktery – paní Kranz (Kateřina Francová), pohřebák Konrád (Matěj Záhořík), digitální tvůrce Broněk (Alfred Texel Schmidtke), opravář Lavadora (Václav Dvořák), autobusák Prokeš (David Smečka) nebo řezník Motyčka (Kamil Bačovský). Každý z nich přináší do domu vlastní rutinu a drobný svět, dohromady tak vytvářejí obraz bytovky jako živého organismu. Zlom přichází večer se silnou bouřkou, při níž vypadne proud a všichni obyvatelé se ponoří do tmy. Právě v ní se strach z Pana Nikdo stává konkrétní hrozbou, kterou naplno prožívá zejména maminka (Denisa Cupáková) se dvěma malými dcerami (Anna Hřebíčková a Bára Horčičková).

Zdroj: Divadlo Polárka

Tady se inscenace láme do výrazně konkrétnější roviny. Z původní nejistoty a ticha, které známe z knihy Dory Kaprálové, se stává jevištní situace, kde strach přestává být jen v hlavách postav a dostává tělo i hlas. Napětí už netvoří jen prázdno a čekání, ale i bouřka, která se valí prostorem. Scénografie a kostýmy Kláry Flekové rámují bytový dům jako uzavřený svět, do kterého vstupují postavy Pana Nikdo v pláštěnkách. Ty se objevují v prostoru a děsí dětské hrdinky, čímž se abstraktní hrozba mění v přímý fyzický tlak. Pro dětského diváka je to čitelné a srozumitelné, ale mizí nejdůležitější nepohodlí originálu: nejistota, zda se něco skutečně děje, nebo to jen vytváří rostoucí strach.

Zdroj: Divadlo Polárka

Výsledný dojem stojí na tísnivé atmosféře, která u dětského publika zjevně funguje. Děs je přítomný, ale zároveň bezpečně „rámovaný“ vědomím, že jde o divadelní hru. Inscenace tak plní svůj záměr lehce vyděsit, aniž by překročila hranici, za kterou by už byl zážitek nepříjemný. Opírá se o známou dětskou zkušenost strachu z bouřky a tmy, která je zesílená jevištními prostředky.

Silný je ale moment, kdy se po výpadku proudu obyvatelé domu znovu setkají: se svíčkami, nad bábovkou od sousedky a v obyčejném lidském sdílení. V té chvíli se obavy přesouvají z individuální roviny do společné zkušenosti a děti se učí, že nepříjemnosti lze zvládnout dohromady.

Zároveň ale zůstává Pan Nikdo poměrně abstraktní a místy až příliš vzdálený konkrétnímu významu, což spolu s lehce avantgardním tvarem celé inscenace může dětského diváka držet spíš v odstupu než v plném prožitku. Otcova nepřítomnost zůstává na konci bez vysvětlení a inscenace ji dál nerozvíjí. Právě tahle neuzavřenost ale funguje jako tiché doznívání celého příběhu.

🎭 Hodnocení: 70 %

Pan Nikdo a bílá tma
Divadlo Polárka
psáno z reprízy 7. dubna 2026
web inscenace | i-divadlo.cz