Strach….strach…strach…

Evropa čelí v poslední době narůstajícímu množství teroristických útoků. Proč k jejich nárůstu dochází? Jedním z možných důvodů může být skutečnost, že Islámský stát přestává zažívat úspěchy ve své domovině,

tedy Sýrii a Iráku a snaží se proto tímto způsobem ukázat, že tady stále je a rozhodně ne neúspěšný.

Celkové situaci určitě také neprospívá velká medializace teroristických činů, přitahující pozornost, která je pro Islámský stát velice důležitá a žádoucí.

Cílem teroristů nejsou ztráty na životech evropských bezvěrců, ale narušení tradičních evropských hodnot, vyvolání strachu, paniky a zároveň inspirace jejich následovníků.

Někdo by mohl oponovat, že je strach neoprávněný a je mnohem pravděpodobnější, že člověk zemře při autonehodě než při teroristickém útoku.

Strachu zakořeněnému v hlavě, díky zkušenostem z minulých měsíců to však nevysvětlíte.

Alespoň tomu mému určitě ne. Nepovažuji se za úzkostlivého ani hysterického člověka, ale v minulých měsících jsem i já prožívala situace, kdy se strach vydral na povrch. Ve všech případech díky bohu zcela neoprávněně.

Posuďte sami.

Turecko - Belek – při procházce městem objevujeme moc hezkou mešitu. Pochopitelně v nás bují zvědavost, jak ta nádhera vypadá zevnitř. Láká nás nepoznané, obklopené jistou aurou. Vstupní dveře jsou otevřené, nakukujeme dovnitř. Nikdo zde není a manžel mě nutí jít dál. Nechávám se přesvědčit a s jistou pokorou si zouvám boty. Bosa procházím po koberci, hlavou se mi honí všechny informace o islámu, které mám k dispozici, a žaludek se svírá strachy. Co když někdo přijde? Jsem žena a nemám zde, v mužské části mešity, co pohledávat. Po chvíli vstupuje správce mešity. V tu chvíli, ač nevěřící, směřuji své myšlenky k Bohu a čekám, co se bude dít. Zcela zbytečně. Přichází přednáška o historii tohoto místa a přátelská komunikace.

Dubaj – Deira - páteční poledne, doba povinné modlitby v mešitě. Procházíme ulicí a narážíme na obrovský dav lidí, stojících u mešity s modlitebními koberečky v ruce. Z minaretu zní svolávání, po chvíli přecházející ke čtení veršů z Koránu, doprovázené poklekem muslimů, modlitbou a klaněním se, několikrát opakovaným. Mohu na ně takto z přímé blízkosti koukat? Neudělají nám něco? Manžel vše dokumentuje. Opět pocity strachu. Po několika minutách ještě větší, když skončí modlitba a dav pochoduje přímo proti nám. V tu chvíli myslím jen na davové šílenství, fanatizování v mešitách a můj žaludek má co dělat, aby nevyklopil před chvílí pozřený kebab. Dav muslimů nás pohltí a začínají se s námi přátelsky bavit. Obavy byly opět zcela zbytečné.

Francie - Nice –ležíme na pláži asi metr od moře, kryti slunečníkem. Všude kolem pohoda a klid. Po chvíli přichází mladý arab a ulehá do naší bezprostřední blízkosti, přímo k nám, pod náš slunečník. Nevěřícně na něj zírám a přemýšlím, zda ho upozornit, aby se posunul o kus dál. Po chvíli to nevydržím a žádám ho, aby si našel své místo. Vyhovuje mi, přesouvá se asi o půl metru. Pronásleduje nás i do moře, je divný a já z něj nemám dobrý pocit. Jsem nervózní, neustále jej sleduji, pátrám v jeho reakcích po možném nebezpečí a neustále prudím manžela, ať něco udělá…… Mám celkem strach. Po hodině odchází a místo něj přichází úleva. Strach opět zbytečný, i když ten samý den dochází ve večerních hodinách na tom samém místě k teroristickému útoku.

Praha – obchodní centrum Letňany.  Společně se mnou vchází do obchodu exotický cizinec středního věku. Ani trochu se mi nelíbí. Divný pohled, neustále se dívá okolo sebe. Opět mě přepadají nepříjemné pocity. Nespouštím ho z očí a místo nákupu věnuji veškerou pozornost jemu. Můj mozek vytváří nejrůznější scénáře, ke kterým by mohlo dojít. Po chvíli se k němu blíží dvě malé děti. Objímají ho….a za nimi přichází manželka. Z nebezpečného teroristy je rázem obletovaný táta od rodiny. Uff.

Emiráty – letiště – čekáme na večerní odlet do Prahy. Rozhlížím se okolo sebe a to, co vidím se mi ani trochu nelíbí. Jen tak 10 Evropanů, zbytek muslimové. Jedna skupina je skutečně dost divná. Letuška opakovaně kontroluje jejich pasy. Něco se jí nelíbí, někam volá. Je štědrý večer a já mám vážně strach. V duchu se modlím, aby s námi tito lidé neletěli v jednom letadle. Mé úpěnlivé prosby jsou vyslyšeny a tato skupina skutečně zůstává na letišti, pocity strachu však odcházejí až při dosednutí letadla na ruzyňském letišti.

Francie - Paříž – strach naprosto všude, metro, Louvre, Porte de Clignancourt – tam obzvlášť. Vystupujeme z metra. Jsme jediní bílí mezi davem černa. Chytám manžela za ruku a snažím se dostat se odsud co nejrychleji pryč. K Eiffelovce snad letos ani nechci. Montmartre si však nemohu nechat ujít. Je to má srdcová záležitost. Když vstupuji do Sacre Coeur s několika policisty se samopaly v rukou v zádech, úplně dobře mi není. Pocity klidu rázem mizí a riziko teroristického útoku je opět ve vzduchu.

Takže, když to tak shrnu, v mém případě má Islámský stát splněno…….. hodnoty mi ještě nesebral, ale pro strach a obavy vytvořil dostatečně velký prostor.