Paris, l´amour….mon Dieu!

Paris, l´amour.......mon Dieu! Ty tolik pro mě znamenáš!...............................................................................................................................................................................

Ještě jsem tě osobně neznala a už jsem tě milovala.

Snad, že v tobě započal život mé prababičky, po níž v mých žilách koluje trocha francouzské krve, že v tvých ulicích poprvé otevřela ústa má milovaná Edit Piaf, pro tvou noblesu, svébytnost, svobodu a obrovské charisma.

Když jsem tě poprvé navštívila, bylo to jako přijet domů a stejně tak, kdykoliv jsem se do tvých ulic vrátila, zaplavil mě pocit štěstí.

Říkala jsem si, tady bych chtěla žít.

Jednou na jaře, které k tobě přichází o pár týdnů dříve než do mé rodné Prahy, jsi mi dala lásku. Procházeli jsme se v rozkvetlém parku od Louvre až po náměstí Place Charles de Gaulle, večer se toulali uličkami Montmartre pod majestátním Sacré Coeur a tehdy se mé srdce rozbušilo a vzplanulo láskou k muži, který je dnes mým manželem.

Při každé další návštěvě jsem se nemohla dočkat až opět usedneme na náměstí umělců se sklenkou dobrého vína, až se mi bude obracet žaludek ze šneků, které do sebe bude ládovat má drahá polovička, až usednu v nejsvětějším srdci Ježíšově v bazilice Sacré Coeur a budu nasávat tu neuvěřitelnou energii, která z tohoto místa sálá, až se projdeme okolo Seiny, kde se budeme prohrabovat ve starých knihách přítomných bookinistů, nadechneme se posvátné atmosféry Notre Dame a budeme objevovat poklady na místních bleších trzích.

Tolik jsem se těšila, i minulý týden, kdy jsem tě měla po necelém roce opět spatřit a prožívat díky tobě všechny ty krásné okamžiky.

Přijeli jsme až ve večerních hodinách, těšení se tedy muselo počkat do následujícího dne. Hned ráno jsme nasedli do metra a vydali se směr Porte de Clignacourt, na místo největšího pařížského blešího trhu, skrývajícího nejrůznější poklady.

Zde přišel první šok.

Byla jsem už z dřívějška zvyklá na místní přistěhovalce, vtíravě nabízející nejrůznější značkové zboží, letos jsem však nabyla dojmu, že se rozrůstají větším tempem než houby po dešti.

Přímo u metra, v místech kde ještě před několika dny stálo tábořiště uprchlíků, byl oplocený plácek připomínající skládku.

Když jsme se dostatečně vyřádili na bleším trhu, vyrazili jsme na místo, které je mému srdci nejbližší, na Montmartre.

Vystoupili jsme na stanici Chateau Rouge. Již v metru jsem přemýšlela o tom, že kdybych na chvíli zavřela oči a zapomněla v jaké evropské metropoli se nacházím, nabyla bych dojmu, že jsem se ocitla v Africe. Jediný bílý člověk, kterého jsme po výstupu z metra potkali byl žebrák. 

Ani ulice, jíž jsme stoupali vzhůru k Sacré Coeur neměla s evropskou Francií nic společného. Míjeli jsme jedno africké kadeřnictví, v němž si africké ženy nechávají dělat rasta copánky, za druhým. Když jsme konečně zdolali ty stovky schodů, a s jazykem na vestě spatřili krásnou bílou dominantu Paříže, z níž na nás shlížela Johanka z Arcu (kdyby jen viděla…), vydali jsme se do jejího nitra. Už ne tak, jako vždy, přímo po schodech, hlavním vchodem. Museli jsme projít vyhrazenou malou uličkou okolo ozbrojených policistů, kontrolujících namátkově návštěvníky.

I když se člověk snažil po celou dobu nemyslet na možná rizika, hrozící ve francouzském hlavním městě, zde se mu velmi rychle připomněla.

Kde je ta pověstná francouzská volnost a svoboda?

Kam se poděla?

Kdo ji zničil?

Chtělo se mi křičet.

Kde jsou ty krásné romantické ulice, plné šarmantních francouzek, pouličních muzikantů, veselých, bavících se mladých lidí?

Nenávratně pryč.

Tak jak kdysi Francie, jako světová koloniální velmoc, kolonizovala africké země, došlo po několika desetiletích k obratu a Francie je teď tím, kdo je kolonizován, nikoliv africkou menšinou, ale dnes již většinou.

Z Paříže jsem odjížděla s bolestí v srdci a s mnoha otazníky nad naší evropskou budoucností.

Stejně jako jaro do Paříže přichází s mírným předstihem, také ta slavná demokracie a vstřícnost, se svou snahou vytvořit z Paříže slavný New Yorkský tavicí kotel nejrůznějších civilizací a kultur, s předstihem dostihla toto krásné město. A bohužel ne v pozitivním slova smyslu. Evropa totiž není Amerika, jejíž kulturu a historii tvořily postupně lidé z nejrůznějších koutů světa, díky čemuž je velmi rozmanitá a své místo si v ní najde téměř každý.

Doufám, že se jednoho dne neprobudím ve své matičce Praze s pocitem vykořeněnosti, tak jak jsem ho prožívala v Paříži.

Jaro ať už přijde, na to se moc těším, přílišnou vstřícnost a demokracii však raději ponechme stranou.