K čemu tyhle dys-diagnózy jsou? Jednak: Za mých dob nic takového neexistovalo, ale ti, kteří byli chabí v češtině, ti si špatnou známku vyrovnali v jiných předmětech. Z mýho pohledu je drtivá většina obyvatelstva stižená dyskalkulií. Ve škole to potom mělo ty následky, že se ti dysgrafici museli učit a šprtat jak černí, stejně tak jako většina třídy na matiku, pokud nechtěli jen tak tak proklouzávat.

Druhak: Ti, co to nezvládli i přesto a nekončili základku s krásným vysvědčením, ti šli na řemesla, kde to po nich už nikdo moc nechtěl. Je jich škoda? Měl se dysgrafik stát překladatelem a dyskalkulik stavebním inženýrem? K takovým paradoxním výsledkům totiž vede stanovení "zdravotního postižení" v kombinaci se sociálně-inženýrskou politikou inkluze. ("Von sice sotva přečte novinové článek, ale musíme nebožákovi nemocnému to studium bohemistiky umožnit, když to chce!")

Osobně jsem pro své děti dlouho vybíral školu a neváhal je vozit do vzdálenější. Právě proto, abych našel pro ně prostředí, kde k nim bude zvolen trpělivý přístup. Nevěřil jsem, že by se jim v nejbližší škole dostalo patřičné individuální péče (kolik pozornosti může věnovat kantor, jednomu každému žáku, když jich má ve třídě 30?), chtěl jsem si proto vybrat a raději zaplatit školné.

Jsou to dyslektici i dysgrafici a zpětně jsem si uvědomil, že já taky. Žádný papír na to nemám, pouze porovnávám jejich potíže s mými. Vycházel jsem s osobních zkušeností, ve škole to se mnou bylo jako na houpačce a vždy to záviselo i na kantorovi. Proto občas premiant, ale častěji čtyřkař. Čtení mě, tak jako mým dětem dělalo velké potíže. Přesto si myslím, že při správném přístupu se z toho dá ''vyrůst''. Ale důležitý je ten přístup k těmto dětem, ten papír pro ně, považuji za důležitý, díky tomu nepíší diktáty, tak jako já a pravidelně jsem dostával za 5, mohl jsem se stavět na hlavu, ale až asi v 6 třídě jsem je dokázal napsat bez chyb. Mé děti text pouze vyplňují a díky tomu jsou lépe hodnocené a byly schopné přestoupit na gymnázium a nejsou tam v pozici slabých studentů, o čemž se mně nemohlo ani zdát. Z osobní zkušenosti vím co to dokáže udělat s psychikou dítěte a s jeho chutí dál studovat. Proto považuji výběr školy a přístup kantora s papírem za důležitý. Tam se dá hodně pokazit, ale i zachránit. Ale souhlasím s vámi, že móda, zneužívání těchto poruch je špatná a že by se tyto papíry neměly rozdávat jen tak. Zneužívání toho poškozuje celý systém.

Dávám vám karmu.

... nevím ... nejsem žádný expert na toto téma - ale myslím, že umetat cestičky svým dětem pomocí všelijakých diagnostik není pro jejich budoucí život ta úplně správná cesta. Já v mládí byl vždy radši ,,čtyřkař", který věděl, že tu ,,čtyřku" v rovných podmínkách mezi vrstevníky kdykoliv obhájí a spíše mě to nutilo šplhat výš, než vědět, že ty jedničky a dvojky mají u různých žáků různou hodnotu.

Nevím, jsem dyslektik i dysgrafik. Ve škole jsem na to nikdy papír neměla, tudíž jsem neměla ani žádné úlevy - za mého dětství se tyto poruchy běžně nediagnostikovaly. Vždy jsem byla srovnávána s ostatními a možná právě i díky tomu je ze mne učitelka češtiny a němčiny. To, že se z té poruchy nedá "vyrůst", neznamená, že nelze správným přístupem výrazně eliminovat její projevy.

Vím, že řada dětí má dnes ten "papír" neoprávněně, ale je potřeba mít na vědomí, že řada jej naopak má zcela oprávněně. Onen papír s diagnózou by neměl sloužit jako papír na úlevy, ale měl by především pedagoga i rodiče informovat o tom, že je třeba zvolit správné metody a být trpělivý.

Naprosto s vámi souhlasím. Problém dnešní doby je ten, že řada dětí má "papír" neoprávněně. A v případě, že jde o skutečnou diagnózu, pak je to přesně tak jak píšete, o trpělivosti a správných metodách, díky kterým lze projevy do značné míry ovlivnit. Trpělivost a správný přístup by však měl být u všech dětí nejen těch handicapovaných.

Vy tvrdíte, že z dyslexie nejde vyrůst? No, nevím. V PPP jsme se něco nadebatovali nad mými dcerami o tom, že "vývojové poruchy" prostě mají svůj vývoj.

Narozdíl od uznávané praxe "stačí" dětem ulevovat jen rozumně a spíš jim vytvořit prostor, aby si našly ke čtení (či něčemu jinému po příponě "dys") vlastní cestu.

A...srovnání s ostatními dětmi mi připadá v pořádku. Stačí, aby ani pedagogové ani rodiče nevyváděli nad každou trojkou.

Ano, tvrdím, že z dyslexie vyrůst nelze. Dyslexie nejsou boty, ze kterých vyrostete. Stejně jako nevyrostete z cukrovky, kterou můžete jen zmírňovat léčbou, tak nevyrostete z dyslexie. A pokud z ní někdo vyrostl, pak jí zcela evidentně neměl a šlo pouze o momentální nezralost, jak jsem psala ve svém článku

Ano, máte pravdu. Krásná teorie někoho, kdo vystudoval speciální pedagogiku a je připraven na třídy s 8 žáky....

Docela by mne zajímal váš individuální přístup ve třídě se 30 žáky.

(Jen podotýkám, že nejsem učitelka, ale ve své práci se s dětmi, jejich rodiči i učitelkami denně stýkám)

Momentálně učím na ZŠ, kde mám 25 žáků - prvňáků a přístup, který popisuji denně bez problémů zvládám

Celý problém by se cynicky dal shrnout do dvou vět, jednu bych si s dovolením vypůjčil od vás.

"Ač to pedagogové neradi uslyší, viníky celé této mašinérie jsou prioritně právě oni. " Nedávají dětem samé jedničky

Článek nepojednával o tom, dávat dětem a priori samé jedničky, ale o přístupu k nim.