Sportem ku zdraví

Heslo, jež slýcháme v situacích, kdy si sportovec při svém výkonu zlomí ruku, zvrtne kotník, přivodí otřes mozku a další podobné radosti. Je vnímáno veskrze negativně a jak by taky ne.

Ale přečtěte si titulek ještě jednou. Když se oprostíte od významu, ke kterému jej široká veřejnost využívá, vyjadřuje přeci přesný opak. Nechci tu polemizovat nad smyslem zvolání: „Sportem ku zdraví!“, ani se snažit změnit jeho význam, jež jsme si zažili během desítek (možná stovek) let. To mne ani nenapadlo. Ráda bych vám pouze přiblížila svůj pohled na věc. Protože za mě má sport ne jeden skvělý zdravotní benefit.

Rodiče se nás vždy snažili vést ke sportovním aktivitám. Ať už se jednalo o celodenní nedělní procházky, výlety na kolech nebo cvičení v místím oddílu Sokola. Pohyb se tedy automaticky stal součástí mého života a koníčkem již od dětských let. A za (nejen) tohle jsem jim neskutečně vděčná. Aktivity se samozřejmě za ty roky měnily a v každé životní etapě mně bavilo něco jiného, ale hýbala jsem se (a hýbu) stále. Koníček se přetavil ve vášeň a troufám si tvrdit, že to tak zůstane, dokud budu fyzicky schopná se pohnout.

V dětství mi sport dával hlavně kvalitně strávený čas s kamarády. Pohyb byl pro nás hrou. Všichni jsme se znali ze školních lavic a jen co odzvonilo poslední hodině, vyběhli jsme na hřiště hrát na babu, schovku nebo vybíjenou. Vydrželi bychom to snad do druhého dne, ale když maminky zavelely, pelášilo se domů na večeři a po Večerníčku do peřin. V tomto období jsme rozhodně nepřemýšleli nad tím, že ona vybíjená je prospěšná pro naše zdraví, vůbec ne. Mám pocit, že to byla prostě jen potřeba spálit nashromážděnou energii, společně se unavit a hlavně zasmát. Že jsme tou dobou měli nejlepší kondičku v našem životě mi došlo až mnohem později.

Na řadu přichází puberta a hrát na babu začíná být trošku nuda a hlavně „trapný“.  Začíná se objevovat touha líbit se opačnému pohlaví a tím startuje období sportu jako nástroje ke zdokonalení tělesných křivek. Ať už si to přiznáte nebo ne, cvičení bylo v těchto letech spíše nutností nežli zábavou. Kdo z vás, dámy, neskotačil alespoň jednou týdně na aerobiku, aby vyskákal nějaký ten špíček navíc? Já absolvovala snad všechno, co mi v okolí malé vesnice bylo nabídnuto. Kvůli spálení pár kalorií jsem každý den propotila triko. Jednou na kole, jindy na již zmíněném aerobiku, další den doma s Hankou Kynychovou a tak pořád dokola. Vypracovala jsem si návyk a snad i základní svalovou výbavu.

K další změně došlo při přechodu na střední školu. Každý den jsem trávila hodinu na cestě do školy a hodinu ze školy domů. To většinu dní znamenalo opustit dům v brzkých ranních hodinách a doploužit se domů k večeru. Cvičit jsem chtěla, ale muselo to být něco časově méně náročné. Přišla jsem na chuť patnáctiminutovým HIIT tréninkům. Stačilo zapnout youtube kanál a vždycky bylo z čeho vybírat. Tato etapa trvala asi nejdéle, nadchlo mě spojení kardio hopsání s posilováním celého těla. Budovala jsem si fyzičku i sílu.

Shodou náhod jsem jednoho dne zabloudila do fitka, kde lidi zvedali obrovské činky nad hlavu a házeli s nimi o zem, vyhoupli se z visu nad hrazdu, dělali kliky ve stojce a chodili po rukou. No jasně, že mě to uchvátilo. Tohle chci umět! Od té doby je činka nejlepší kámoš a silové cvičení základ mých tréninků. Zjistila jsem totiž, že s čím většími problémy se zrovna potýkáte, tím víc ulevuje praštit s něčím těžkým o zem. A přesně takhle jsem si začala budovat svoji psychickou odolnost. Všechno zlé vypustím na tréninku a na lidi v okolí se pak můžu už jenom usmívat.

Tak to vidíte. Každý pohyb mi něco předal. A může i vám. Zkuste si najít, co vás bude naplňovat. Vždyť co nejhoršího se stane? Maximálně se vám zlepší fyzická kondice, zpevní a vytvaruje tělo, poznáte stejně smýšlející lidi milující pohyb jako vy a budete odolnější vůči stresu. Přiznám se, že poslední bod mě teď drží u sportu především. Čím jsem starší, tím více oceňuji, jak pohyb čistí hlavu od všech zbytečností a uklidňuje.