Z deníku šestatřicítky

Domča si ráno navlékla do velkého igelitového pytlíku a trvala na tom, že v těchto šatech, které si sama vyrobila, nutně musí jít do školky. Co teď? Ničit dětskou kreativitu a přirozenou potřebu se odlišovat, nebo riskovat, že na mě někdo pošle sociálku? Asi to nedám, sorry Vivien Westwood – má ikono z mládí, ale tento model dnes nevyneseme.

Vydala jsem se do města. Mám dnes spoustu zařizování. Jak tak stojím na červenou, všimla jsem si mouchy, která mi leze po čelním skle.

Vzpomněla jsem si na svoji první cestu autobusem k moři. Byl to kombinovaný zájezd do Barcelony a po Azurovém pobřeží. V Pardubicích u vlakového nádraží se nám tehdy do busu připletla i moucha. Nejdřív jsem si jí nijak nevšímala, ale po mnoha hodinách úmorné jízdy už člověk vezme za vděk jakýmkoliv rozptýlením.

Byla totiž navzdory všem zastávkám stále s námi. Projela s námi kus Španělska i Francie a ani v Monaku ji to nezlákalo ven. Nijak zvlášť neopruzovala, tak ji nikdo nezabil.

Proč to ale vyprávím je to, že ona si vylétla normálně až zase v těch Pardubicích. Prostě si podle všeho jen vyrazila na rajz. 

Kolik dní průměrně žije obyčejná moucha? Dva týdny? Ten zájezd byl desetidenní. Každopádně ta moucha vůbec netuší, jak velkou inspirací mi byla. Vzdala se odpadků u nádražního bufetu, kde si klidně nechala celou svoji rodinu a rozhodla se strávit život na cestách. Rozhodla se žít naplno.
Neříkám, že zrovna prahnu po tom stát se cestovatelkou. To už tak nějak ani nejde, když mám tu svoji treperendu čtyřletou, ale musím uznat, že pokud to hodnotím optikou živočišného druhu Moucha domácí, dopřála si na plné pecky.

Jinak musím uznat, že když stále nehypnotizuji mobil, kdy mi můj vyvolený napíše, mám překvapivě poměrně dost času a jsem zase produktivní.

Za týden pořádám v nedalekém městském parku piknik, který jsem nazvala Ženský kruh. Takové setkání s koučkou v neformálním duchu. Přihlásilo se mi zatím už šest zájemkyň, tak se moc těším, jaké to bude.

S tím internetem nám to ale jde nějak z kopce. Včera v noci jsem nemohla spát a vlezla zase na Tinder. Jen za dvě hodiny mám tolik fotek nádobíčka, že už v tom mám maglajs. Chtělo by to rovnou k fotce přiložit cedulku s rozměry a jménem. Nějakou identifikaci, jako dává třeba policie, když fotí důkazy. Kdo se v tom má potom vyznat!

Teď vážně. Pánové, prolítněte si někdy nějakou ženskou diskuzi nebo třeba časopis. Tohle vážně nefunguje. Chvíli je to k smíchu, ale po čase už i k pláči. Takhle se nebalí snad ani bezdomovkyně Jiřka, co nabízí pod mostem všem kolemjdoucím za láhev Ironu cestu kolem světa a za cigáro dýmku míru. Ta ale nemá Tinder, takže blbý přirovnání, uznávám.

Zkrátka nedělejte to, nebo mě donutíte na nějakém porno webu stáhnout foto prvního pořádného macka a rovnou si ho dát do profilu s komentářem: „Dvakrát měř, nebo si neřízneš.“ To bych ale zaručeně odradila tu hrstku normálních jedinců, v které tam marně doufám a kteří by to jistě nepochopili, protože své penisy místo prvního oslovení neposílají.

Lukáš mi ráno popřál hezký den přes Whatsapp a před chvíli mi přilítla fotka z nějaké restaurace, jakože pozdrav z firemního banketu. Takže buď rande, nebo kdo ví. Nicméně hodila jsem na to emotikon v podobě Klingonského pozdravu. My Trekaři víme o čem je řeč. On vědět nebude, co to je, ale je mi to fuk. Slušně stručně.

A propos, není pauza náhodou mlčení? Teda pokud bych přistoupila na tu stupidní hru, že jsme v pauze. Normálně by mi snad pauza ani tak nevadila, ale v Lukášově podání to znamená asi toto: Mám toho rozjetýho víc a ty už ses okoukala. Už mi začínáš vidět do karet, a to je pro mě čím dál namáhavější. Kdyby mi to ale jinde nesedlo, mám tě v záloze.

Jestli tohle mu někdy nějaká sežrala, to by mě fakt zajímalo. Chápejte, něco jako když si jdete kupovat džíny. Hned ty první jsou super, ale vy musíte obejít ještě deset obchodů a svoji volbu si potvrdit. To jsem já osobně nikdy nedělala a přímo to nesnáším. Koupím první, co mi sedí a už se nestarám, co mají jinde. Kdo chce moc, nemá nic.

Jdu do vany. Mám v plánu velkou zkrášlovací proceduru s tělovou solí a různými maskami. Co si budeme povídat, zub času už si do mě sem tam hryzne, a tím pádem se aktivita čistě dobrovolná přehoupla v aktivitu nezbytnou.