Z deníku pětatřicítky

...Teď jsem si vzpomněla, jak mi jeden známý realitní agent vyprávěl, že má jako zákazníky nejraději ženy. Ženy prý většinou nenakupují racionálně, ale emocionálně. „V tomhle domečku jsem s babičkou uvařila svoji první brambora...

22.12

Namíchala jsem si ovesné vločky s nastrouhaným jablíčkem a mrkví a osladila to medem. Dělám foto a posílám corpus delicti trenérce. Pro dnešek zdravá vložka do mého jídelníčku splněna. Musím uznat, že tahle fit jídla, o která se už nějakou dobu snažím, jsou vlastně dobrá. Akorát nevím, jestli se mi to nezdá, ale racionální stravování nějak leze do peněz.

Dnes jsem měla mít velmi perný den, ale s kým zatím mluvím, tak leží s chřipkou. Angličtina odpadla, trénink v parku se nekoná, koučování taky nakonec ne, i ten můj sympaťák z Prahy, se kterým jsem si dnes poprvé volala, mimochodem se jmenuje Lukáš, má antibiotika. Zkrátka všichni marodí. Pozitivní ale je, že po mé bouli není na čele ani památky. To je teda klika.

Jen tak mezi řečí, víte, kdo to jsou frutariáni? Já do dnešního dne teda nevěděla, ale volala mi jedna paní, která právě frutariánka je. A to spočívá v tom, že ona jí jen to, co nezapříčiní ničí smrt. Takže jí jen plody, co samy odpadnou z nějaké rostliny jako jablka, nebo ořechy a tak. I vytrhnout mrkev z hlíny je totiž zločin, protože to ukončí život té rostlině, a nejen jí. Na jejím balu žijí drobní živočichové, které tento zásah zahubí. No, je to složitější. Paní nosí i roušku, aby při chůzi nevdechovala živé mikroorganismy.

Nejsem si úplně jistá, jestli se zvládnu odosobnit, abych pro ni byla do budoucna dobrou koučkou. Dělá mi to problém normálně, natož když je někdo tak trochu blázen.

23.12.

Vzbudila mě pošťačka. Tohle nesnáším. Obzvlášť to nesnáším tehdy, když mám první volný den a chci si pospat. Den, kdy mi konečně nezvoní protivný budík, co mě upozorňuje na to, že mám vstát, jít vzkřísit malou a vymyslet asi miliontou motivační pomůcku, aby se mi chtěla oblékat do školky. Přesně tehdy mi totiž určitě bude někdo volat v sedm ráno, nebo někoho napadne ve stejnou dobu zvonit u branky.

To je podobný, jako když jsem včera večer úplně neplánovaně vyrazila do města na večeři se třemi spolužačkami z gymplu. Byla to sranda a krásně jsme zavzpomínaly. Jako na potvoru mi ale zrovna musel volat ex. Zákon schválnosti. Normálně se neozve, ale když jsem někde jednou za sto let venku, tak by telefonoval.

Jenže to by nebylo takové to: „To je dobře Klárko, že jsi někam vyrazila. Staráš se o tu malou sama. Já vím, nemáš to lehké. Já jako otec zcela selhal. Máš naprosté právo si občas někam vyrazit a pobavit se.“ To by nebylo. To by bylo: „No to snad není možný, ty zase nejsi doma? Ty se zase někde couráš a ta chudinka malá je u cizejch. To není možný tohle. Nebožátko. Ty to nezvládáš, koukám. Jsi matka, staráš se o dítě, ty se nemáš co kurvit po nocích!“ No, takže tak. Co vám budu povídat. Nezvedla jsem to.

Další zákon schválnosti v pořadí následoval při placení. Jsem to smolař, nebo lajdák, teď nevím. Já a má neschopnost mít u sebe dostatek hotovosti, když jsem v restauraci, kde se nedá platit kartou, a já asi neumím číst, nebo co, protože jak jinak si vysvětlit, že jsem si té cedule na dveřích zkrátka nevšimla. Takže mě zaskočenou musela při placení zachránit spolužačka Lenka. Ještě, že nebyla na posledním srazu před pár lety. Tam mě takhle zachraňoval spolužák Petr. Oběma jsem to samozřejmě obratem poslala na účet, ale uznávám, že by to takto vytržené z kontextu mohlo vypadat při nejmenším podezřele. Ještě jednou a dostanu nálepku: „Na tu bacha, ta nikdy nemá na zaplacení.“

Chápu, že teď si asi řeknete v souvislosti s mojí nedávnou kritikou otužilce Pavla podezřelého z přehnané šetrnosti při placení v indické restauraci, že ta má teda co říkat. Když nad tím tak přemýšlím, máte pravdu. Jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet.

Teď ale jiné téma. Avizovaný pejsek, fenka Dinka z Hlučálu, je doma. Přivezly jsme ji včera s Janou a hodnějšího psa jsem snad nikdy neviděla. Jak jsem se bála toho plemena hrubosrstý jezevčík, protože mu zrovna úplně neholduju, tak musím říct, že Dinka je opravdu krásná, drobná a moc miloučká. Nikdy jsem neviděla psa, co by nevydal hlásku při tak exponované situaci, jako je vytržení z domácího prostředí, odvoz autem do neznáma a vpuštění do prostředí nového. Ona ani jednou neštěkla. Je prostě zlatá.

Celé auto jsme s mámou obložily dekami, protože jsme čekaly, jak tam bude šílet, skákat, štěkat a drápky sápat ze stresu vše na co přijde. Měla jsem s sebou i piškoty a granule a další dobrůtky, zkrátka cokoliv, co nás napadlo, že by mohlo pomoct přežít ten transport vystresovaného zuřícího zvířete. Takhle v šoku jsem ale dlouho nebyla. Milé překvapení.

Táta nejdřív brblal a v prvních asi dvaceti minutách se tvářil, že ho jeho vánoční dárek vůbec nezajímá. Za chvíli mu už ale Dinka seděla na klíně, a večer spolu dokonce spali v ložnici. Houby zle. Nový člen rodiny byl přijat.

Dnes jsem chtěla s malou na hory, ale protože jsou silnice pod ledem, nikam se nejede. Viděla jsem jednu paní z okna, jak se ukotvovala těžkou taškou s nákupem, kterou vlekla po zemi a kolem ní bruslila doslova jako koza na ledě. Musela jsem ocenit, že bojovala statečně. Kromě toho ale i Facebook hlásí od rána jednu bouračku za druhou, takže říct, že se to venku smeká, je skoro slabé slovo.

Naštěstí mám i dobré zprávy. Kamarádka Radka před chvílí poslala mms s těhotenským testem o dvou pěkně výrazných čárkách. Aasim se na to prý zatím moc netváří. Za to já jsem z toho nadšená. Myslím si totiž, že když jsou oba pohlední, vznikne z toho krásné dítě. Co na tom, že trošku latté. Sice Radka žije také na venkově, jako já, tak má obavy, ale vyjádřila jsem jí jasnou podporu: „Na lidi se jednou pro vždy vykašli a žij tak, jak to cítíš.“

Možná, pokud bych to chtěla ještě trochu zdramatizovat, na což Radka zrovna není, ale vám to napíšu, zmínila bych úžasný citát od Charlese Bukowski: „Najdi, co na světě nejvíc miluješ a nech, ať tě to zabije.“.

Samozřejmě to nelze brát doslova, ale v přeneseném významu je to podle mě bez přehánění odvážný návod na spokojený plnohodnotný život. Zkrátka hlas srdce je nejvíc. A u žen to platí dvojnásob.

Teď jsem si vzpomněla, jak mi jeden známý realitní agent vyprávěl, že má jako zákazníky nejraději ženy. Ženy prý většinou nenakupují racionálně, ale emocionálně. „V tomhle domečku jsem s babičkou uvařila svojí první bramboračku. Krájela jsem do ní čerstvě nasbírané houby, co jsme spolu nasbíraly v nedalekém lesíku. Kouzelná vzpomínka. Ten musím mít.“ Co na tom, že je to prohnilá barabizna zadarmo drahá, ona ho chce, tak bude. Člověk míní, žena mění. Prý takhle udal už spousty neprodejných nemovitostí, vždy je to jen otázka času. Něco na tom bude.

No nic, jdu seznámit dceru s ledem a vezmu ji alespoň ven na procházku. Beztak jsem chtěla, aby se letos už pomalu začala učit bruslit.