Úděl jedináčků v Čechách

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Návštěva u budoucí tchýně byla pro Martu nezapomenutelným zážitkem. Karlova mamka zvala Káju na oběd často, ale on jí vždycky namítl, že má jídlo u Marty. Nezbylo jí nic jiného, než vzít Martu na milost. Zatím jí nemohla přijít ani na jméno. Myslela si, že je to jen přechodná známost, která zase pomine. Nikdy se na ni neptala a nezajímala se o to, odkud je, co dělá a jaká je. "Ahoj Martičko!" řekla mile.

Marta byla připravená na to nejhorší. Oblékla se decentně, vypiplala si účes, nalakovala si nehty, ale s líčením to moc nepřeháněla. Věděla, že tchýně je konzervativní a současným trendům už nerozumí. Od Karla věděla, že zastydla v osmdesátkách. O čem si bude povídat s dámou, která zbožňuje ABBA nebo Pet Shop Boys?

"Máte to tady hezké," odpověděla zdvořile.

Emilka se snažila vypadat příjemně. Nedala na sobě znát, že by si přála mít úplně jinou snachu. Trochu mírnější a skromnější tak, jak už dneska žádná dívka není. Věděla, že Marta je z vesnice, její rodiče pracovali v zemědělském družstvu. Karel se jí svěřil, že si Marta při studiu vydělávala v kravíně. Holka od krav chytila panské móresy, pomyslela si Emilka rozmrzele.  

"Vypadáš šik!" řekla přátelsky.  

Nabídla jí, že si budou tykat. Martu trochu zaskočilo, že se k ní tchýně chová jako kamarádka. Musela s ní vypít sklenku sladkého vermutu před obědem. Když jí chtěla pomoct prostírat, odbyla ji, jako kdyby měla nakažlivou chorobu.

"Martičko, na to já nejsem zvyklá. Sedni si ke Kájovi, stejně se s náma jen otravuje..."

Karel si vzal nějaký časopis a četl si. Čekal, až dostane pořádný flák masa na talíř. Tchýně vytáhla sváteční servis. Nalila vroucí hovězí vývar, který byl v tom horku úplně out.

"Výborný!" řekla Marta mile.

Pozorovala, jak se Karel nechá obsluhovat. Měla pocit, že je úplně jiný muž, než jakého znala. Tchýně vůbec nevěděla, že nejí horké polévky, ani to, že nerad omastek. Nandala mu velkou porci kachny, kterou nemohl v životě sníst. Marta mu šla aspoň nalít vodu do sklenice. "Nechceš si dát pivko, Kájo?" zeptala se Emilka, když viděla, jak se při pití tváří, "máš tam plzeňský..." 

Po obědě si Karel, jak byl zvyklý, šel lehnout. Popíjel pivo a natáhl se v obýváku na gauč. Její miláček si dá určitě dvacet. Provedla Martu po bytě, aby viděla, že má uklizeno. Každé místo jí Karla připomínalo, všude viděla štěstí společného života. Levisky v šatníku, pohár z dorostu, staré pantofle, velkou knihovnu, u které čítal. V dětském pokoji to měl stále zařízené jako kdysi.   

"Vidíš?" ukázala na dva plyšáčky na válendě. Jeden byl myšák s hnědým vypelichaným plyšem. Jako kdyby ho někdo často mazlil. Druhý byl žlutý plastový kocour. Takový, co se vyráběl za socialismu. Měl vydlabané oko a tím druhým se smutně koukal. "Ten první se jmenuje Pavel a ten druhý Havel," řekla Emilka.

"Aha!" přikývla Marta.

Na obě dvě dýchalo celé Kájovo dětství. Tenisová raketa na stěně, plakát Metallicy, na psacím stolku jeho fotka v útlém věku. Bylo mu na ní asi šest a měl na sobě pletený úplet. Vlněné šortky měl tak na tělo, že se mu v nich rýsoval jeho pindík. Vypadal moc roztomile! Emilka si vzpomněla, že jeli spolu na rekreaci k Balatonu. Tehdy mu koupila červený maďarský magnetofon. Měla ho tady ještě připojený. Vložila do něj kazetu, na které Karel zpíval:

"Jé, jé,jé
kdepak ty fajn holky jsou
A kde maj hračky svý
Ty naše lásky tříletý
Pá, pá, pá
řekli jsme pá před školkou
Bylo nám právě šest
A začla další dívčí šou..."

Ten hlásek se zajíkal a Emilku dojímal. Byl to vlastně celý její život, skoro už čtyřicet let. Může ho člověk jen tak hodit za hlavu? Ať už byla doba špatná, Emilka byla mladá a musela žít. Zařídila byt, který dostala od státu jako samoživitelka. Chodila do práce, přitom studovala a odváděla Karla ze školky. Všechny ty fronty. Může na to jen tak zapomenout? Může se svého života zbavit jako starého haraburdí?

Marta, která pocházela ze tří dětí, tomu nerozuměla. Její rodiče po ní nic neschovávali. Nepřišli jí ani na promoci. Nikdy nepoznala takovou lásku. S obdivem sledovala Karla na zarámované fotce. Usmíval se jako andílek. Jako kdyby obživl! Baculaté tváře mu zrůžověly. Světlé vlásky se mu zavlnily. Na zádech mu vyrašila křídla. Na hlavě měl korunku a nad ní mu zářila svatozář...

A takových fotografií bylo v domácnostech po celých Čechách hodně.

17. kapitola z románu Pseudochlap