Svět podle hochštaplera Filipa Turka

Dnešní společnost postrádá jakoukoliv noblesu: Postrádá ctnosti, bez nichž není člověk soudný, férový, umírněný a dost odvážný, aby tyto ctnosti do společnosti vnášel. Žijeme mezi dvěma extrémy, aspoň na veřejnosti, kde se dnes udává tón - ten tón je už dvacet let krajně fanatický, používá wokespeak, projevuje se misandrií, což znamená, že za vše, co se děje, může typicky muž. Ta vina je všeobecná, aplikuje se vždy, když se to hodí, pořádají se lynče, veřejné pranýře a hony na ty, co se stali terčem potomků jakobínů.

Progresivní propagátoři používají jazyk, dost štítivý: muž je apriori něco toxického: incel, sexista, macho. Ti ostatní, menšiny, i ženy, které jsou už dominantní většinou, jsou oběti. Aspoň se tak chovají, stavějí se do té role, kdykoliv je to výhodné. Je to vyčůrané, alibistické, mají zastání, všude, kam se obrátí: Různé ombudsmany, zmocněnkyně, vlivné novináře, divné aktivistky, byť počtem marginální, o to hlasitější. Mluví jazykem, který je strojený, stejně jako oni sami - vnesli do institucí, médií, kultury svět, kde se špatně žije.

Je to svět podivuhodné infantility, svět stigmatizace: každý může dostat nálepku, být nařčen, obviněn, odsouzen. Pořádají se tribunály, kde zasedají stále tytéž Rychlíkové, Bartošové, Pokorné atd. Jsou směšní, už jen tím, jak lpí na své pravdě. Jejich jazyk je strojený, tragikomicky neživotný, de facto až nelidský. Ten wokespeak je mrtvý už dnes, za pár let po něm ani pes neštěkne. Ale dnes se vyžívá v tom, aby ukázal, jak jsou muži toxičtí, sexističtí, marní. O ničem ten aktivismus není, jen o nenávisti, kde není místo pro lásku.

Jiný svět se proti tomu ozval - bohužel je to svět, který je taky mrtvý, stejně extrémní jako ten první. Vyšel z podsvětí, z veksláckých časů, zaplacený neštěstím, dluhama jiných. Svět světských, grázlů, co přežili, ale touží mít vliv, jako Mrázek. Jenže se zlatem kolem krku dnes neuspějí: Proto mají jiné koně ve stáji; jedním z nich je pan Turek, zjemnělý, až příliš, byť s maskulaturou - o to větší má tvrďáckou mluvu. Chce se podobat těm, co přežili, vlčáci z Orlího hnízda. Chlapáckost, která potřebuje adrenalin, formule, pistole a děvky.

Stačilo mi zhlédnout dvě videa, abych si udělal obrázek; ta potřeba zdůraznit, jaký jsem chlap, je signifikantní - je v tom značná křeč, když mluví o šikaně, musí zdůraznit, že on patřil k šikanistům, ne naopak. Je mi jasné, že by mezi vlčáky neuspěl, být za měkotu, sráče a teplouše. Ale z takových postřehů se dá poznat člověk, lidé jsou prostší víc, než se dělají, mají komplex, vnitřní nejistotu, dělají ramena. Nic proti komplexu, jedno jakému, jen jde o to, co se s tím udělá, což se tady vyvinulo v napodobeninu nácka.

Nechci žít ve světě aktivistek ani nacistů: Je mi odporná představa, že by mě soudily gardy, uliční ženské čety, veřejně lynčovaly. Ani představa nácků, co mě věší na lampy, se mi nelíbí. Začíná to blbými vtipy, jak se hájí Turek, jenže to nejsou vtipy. Nic na tom není vtipné, je to spíš upocené: Humor má kořeny ve shovívavosti. Když se shazují menšiny, ať už jsou jakékoliv, ponižují se ženy, dělají se z nich krávy, je to ubohé, stejně, jako když se hajluje - je to znak těch, co lacině zbohatli, pozlátka podsvětí: svět podle hochštaplera Filipa Turka...

Ukázka z knihy Deník spisovatele