Stopem už dneska nikdo nejezdí

K čertu se sentimentalitou, pomyslel si Radomír, když se zadíval do ústí hlavně pistole, kterou na něj zamířil ten mladík. Pod výhrůžkou zastřelení musel vylézt ven ze svého auta. Mladík si stačil přelézt ze sedadla spolujezdce za volant, aniž by jen na malou chvíli přestal mířit přímo na něj. „Stopem už dneska nikdo nejezdí, kámo,“ řekl lakonicky.

Radomír mu zastavil, když se vracel z nákupů. Měl dovolenou, bylo horko, nikam ani zvlášť nespěchal. Měl dobrou náladu nadšeného chalupáře. Vzpomněl si na své mládí, kdy taky takhle stopoval. Tehdy to bylo docela běžné, dneska abys stopaře marně pohledal. „Kam to bude?“ zeptal se.

Mladík stopoval na krajnici u výjezdu z hypermarketu. Vypadal přesně jako Radomír, když měl právě po maturitě. Na sobě maskáče, zelené tričko, nějaký skladný ruksak na zádech. Hlavně mít celtu a nerezový kotlík. S tím tehdy Radomír procestoval celé Slovensko. „Na vandry se jezdilo stopem, ale to už dneska moc nevidíš,“ vyprávěl cestou.

Mladík skoro nemluvil. Vypadal trochu zaraženě, ale Radomír si pamatoval, že se při stopu taky styděl. Nikdy nevíš, na koho narazíš. To bylo právě na tom to největší dobrodružství. Musíš věřit tomu, koho jsi stopnul. Víra v lidskou dobrotu překonala strach z neznámých dálek. „Já začal stopovat už v šestnácti,“ vzpomínal Radomír.

„No jo,“ řekl mladík.

„Jezdil jsem z gymnázia, přesně tudy, akorát jsem stával na zastávce autobusu hned pod náměstím. Jezdili jsme s kámošem z naší vesnice. To víš, sám bych se na stopa tehdy ještě bál.“

Mladík na to nijak neodpověděl.

„Bylo to dobrý, protože jsi poznával lidi. Každej byl jinej. Někdo tě hnedka začal bavit, vykládal vtipy, druhej mlčel nebo ti nabízel cigáro. Každej podle svýho naturelu. Ale hlavně jsi poznával, že v lidech je hodně dobrýho, jen to musíš umět najít.“

Radomír se podíval na mladíka. Krátce střižené vlasy jako voják. Vytáhlý, ušatý, okatý, napůl dítě a napůl chlap. Ušmudlaný ruksak držel na svém klíně, jako kdyby se o něj bál.

„Člověk se nesmí bát,“ vykládal Radomír, „strach oslabuje. Když se nebojíš, žádná vzteklina tě nekousne. Tím jsme se řídili na vandru. Ale to dobrodružství za to stálo. Dneska má každej vůl vlastní fáro na leasing a pak to na silnicích podle toho vypadá.“

Projeli lesíkem a před nimi se zavlnila letní krajina. Obilné lány, zelené louky s ohradami pro ovce a několik osamělých statků. Nad údolím se rýsovaly zalesněné kopce, ke kterým směřovala silnice. 

„Bylo to prostě romantičtější. Víc osobnější, přes všechny neduhy, který ta doba sebou nesla. Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mě. Dneska už nám pomáhají naše udělátka, auta nebo počítače. Na všechno je technika, za kterou dáváme akorát prachy. Bez prachů jsme všichni ztracený.“

Vjeli do tmavého borovicového lesa. Uprostřed rovného úseku se mladík otočil, vytáhl pistoli a odjistil závěr: „Zastav!“

Radomír zcela mimovolně zabrzdil. Mohl prudce smýknout volantem, přidat, sešlápnout plyn, ale on spořádaně zastavil. Dlaně na volantu mu ztěžkly a on vystrašeně vydechl.

„Potřebuju tvý auto,“ řekl mladík.

 A tak teď Radomír stojí v lese a kouká do ústí hlavně pistole. Pořád si říká, že je to nějaký blbý vtip. Jen takové další dobrodružství. Malá vsuvka mezi tím, než se vrátí k sobě na chalupu. Než vybalí nákup z hypermarketu. „Stopem už dneska nikdo nejezdí, kámo!“ zaslechl.

Pak se ozval výstřel. Ucítil bolest, takovou řezavou, bodavou, spíš tupou než ostrou. Ale dostala ho na kolena a zatímco padal do jehličí, mohl ještě vidět, jak jeho auto odjíždí po silnici. K čertu se sentimentalitou, řekl si znovu Radomír těsně před tím, než ztratil vědomí.